Cow 6: Já jsem elektroinženýr (10.11.)

Sprcha, Středisko víry, pomeranč, Indiánka, hřbitov, další dveře, Futurama a alarm. Nic extrémního.

"Jasněže jo, umim, mami." - at raviolyEdvard Rejthar

Osobní růst

Ta horká a studená zvlášť mě fascinuje. Zvlášť když přes den někdy topí a teplá voda se liší od studené.
(V Gymu je to do dokonalosti, kde jsem vypozoroval, že na studenou a horkou jsou dokonce zvláštní srpchy.)
Je to jako člověk, co šlápne na dinosaura a když se vrátí do přítomnosti, zjistí, že zvítězily vzducholodě nad letadly.
Nevím, jestli jsem to už psal. Ale po tom, že se tady jezdí vlevo a že místo eur mají pořád libry, je třetí informace o GB, že kohoutek na studenou a horkou vodu je zvlášť.
Čtvrtá informace je pak ta, že místo vypínačů najdete šňůrky - nebojte se jich. Vyjma invalidních záchodů, tam se bojte. Mám jedny oblíbené vozíčkářské záchody na nepoužívané galerii v mezipatře Hubu, kam se musí po schodech, takže mi tam chodí jenom jednou týdně uklízečka nablejskat a doplnit papír. Nic jiného než ty záchody na patře není, opravdu vyvedené.
No a právě místo normální šňůrky je tam ta červená šňůrka z IT Crowd, za kterou nesmíte zatáhnout, abyste nemuseli předstírat invalidu.

Hub je vůbec výborně řešený. Třeba Středisko víry (kde jsem si dal pozor, abych neminul akci 'oběd zadarmo') sice v Hubu je, ale ve třetím patře. Škola je víře nakloněna! Může vás maličko zmást nebo odradit, že ve výtahu je poslední tlačítko dvojka, kam když vyjedete, je to střecha.
(Připomene to zbořené kontinuum na stanici Montparnasse v Paříži, kde je tolik přestupních linek, až v jednom místě zároveň je a není chodba, podle toho, odkud přijdete. Každého tam vodím.)
Když se jdete zeptat na recepci a začnete zeširoka, ptají se vás: "Nehledáte Středisko víry?" Asi mají zkušenost, že lidé se o víře stydí mluvit a nutnost zeptat se na recepci je v tom má podpořit.
Šel jsem se zeptat na recepci. Vystál jsem frontu za nějakou plačící Číňankou, která se neuměla domluvit, ale do Střediska víry nechtěla, ač se jí slečna opakovaně ptala, jestli ho nehledá.
"Musíte vyjít z budovy, jít pryč a pak uvidíte dveře ve zdi, třetí patro."
Poděkoval jsem a šel jsem pryč. 'Oběd zadarmo' začínal za pět minut, v sázce bylo mnohé. Samozřejmě jsem předpokládal, že si ze mě recepční dělala legraci, ale skutečně jsem za dvojím rohem našel dveře ve stěně. Nikdy předtím jsem si jich nevšiml. Asi člověk musí mít víru, že tam jsou.
Středisko víry je opravdu ve třetím patře, a to, že první ani druhé patro se k ničemu nevyužívá, neznamená, že byste mohli výtahem.
Není to jako ve vzdušné budově účetních vedle knihovny, kde v pohodlných nákladních výtazích jsou nalepené vtíravé plakáty s reklamou na schody.
"Použijte schody!"
"Vědecké studie ukazují, že zdravému životnímu stylu -"
"Desetkrát seběhnuté schody jsou jako -"
Vopravdu to tam je.
Tady se s reklamou nepatlají, prostě vedle šachty na výtah vyhloubili druhou a zalili do kruhu betonem, aby po tom šlo lézt nahoru. Podobá se to světlíku, akorát je tam tma.
Kdo se však dostal až do Střediska víry, je odměněn. Moderní čistá místnost, plná knih, konferenčních stolků a zpoloviny obehnaná ekumenickými kaplemi a zpoloviny okny, kde neustále proudí lidé sem a tam, jako kdyby pro Ježíška checkovali svět, kdo dole zlobil.

Mami! Kdy už se naučím jíst pomeranče? Aniž bych se znetvořil.
Odkládal jsem to ovoce, jak to šlo. Na stůl, na okno, k umyvadlu i na noční stolek. Jednou jsem však věděl, že přišla jeho hodina.
Jíst se musí třikrát denně a představa, že zásoba jogurtů je nekonečná, byla mylná.
To bylo v těch dnech, kdy jsem si tady poprvé koupil maso pro psa. A mexickou rýži s masem a oloupaná vajíčka obalená v mase a rohlíky; ukázalo se, že byly také plněné masem. Pro sny se musíme obětovat.
Vytasil jsem rybičku, říkal jsem si: "Jsem máma, jsem máma" a kroužil po kůře pomeranče. Když jsem se strašně hluboko řízl, apaticky jsem šel k umyvadlu krvácet. Zjistil jsem však, že ze mě nevyšla ani kapka krve.
Nejsem žádný medik, ale zaujal jsem se a prohlížel.
Železná struna, kterou jsem si koupil, je totiž tak ostrá, že mám několik prstů jako paroží.
Díky, Nohavico.

Indiánka na celou chodbu volala: "Haló, haló!" Podlehla klamu, že když bude hodně volat, spojení se opraví. (To funguje jenom u Mirandy, pozn. aut.)
Vylezl jsem na chodbu a taky volal: "Haló, haló," ale mělo to efekt asi jako http://www-ucjf.troja.mff.cuni.cz/scheirich/index.php?s=4&strip=7 .
Pokynuli jsme si v jídelně.
Indiánka v jídelně se zastavila, váhala, ale pak se vrátila ke mně do fronty a s úsměvem se zeptala, zda si to jídlo beru s sebou jako ona, nebo jestli hodlám jíst na místě.
"Jsem tu rok, na Mastera se vracím do Prahy," odpověděl jsem jí, protože naše angličtiny nejsou kompatibilní.
Když jsem spořádal 10 cm vysokou horu jídla (večeře žeru) a šel do pokoje, bylo slyšet, jak s někým volá. Když jsem se vrátil z laborky, ještě volala.
Když jsem se vrátil ze svého oblíbeného kruháku, kde jsem byl hrát na kytaru, volala.
Chodím spát pozdě; a když jsem další den vstal, zase volala. Celý víkend.
Třeba je ve své zemi poslankyně nebo tak. Ohó.

Občas telefonuje tak nahlas, jako by Skype přenášel jenom video. Znáte to z tramvají.
Tahle je moje oblíbená: Jednou jsem šel do poloprázdné dvacítky jíst makovou buchtu, tak jsem si sedl na invalidu, aby všichni viděli.
Žvýkám si, když tu slečna o tři sedadla dál vypráví všem o svých problémech ve vztazích nebo jak to bylo. Chvíli se dojímala, někoho koordinovala a pak se radila.
Dal jsem jí šanci, ale pak jsem nastavil ucho a zavolal: "Cože?!" Lidé se nejdřív lekli, ale pak svorně pochopili a celý tramvajový vůz T3 byl jeden spiklenec.

Za tmy jsem šel na hřbitov. Domníval jsem se, že budu mít soukromí.Dělám si pro strach, abych měl uděláno.Člověka vyděsí kdejaký šelest žlutého listí.Když tu jeden šelest neustává, v dálce vidím malou siluetu, veverka!, veverka!, říkám si, ale není to veverka, běží na mě pes, pes na hřbitově, tryskem upalující.Ne, nebyla to žádná doga a hřbitov není tak velký jako Olšany, ale zase není z těch, kde by člověk viděl na okraj k vysoké zdi, pro množství stromů a členitost terénu.Ušetřím vás popisu, jak jsem lezl na nejvyšší hrob a pak jsem ustupoval a on se vyřicoval z jiných houští než jsem čekal a odřezával mi cestu ven a co jsem pak dělal.Bylo to něco jako paintball, akorát bez dele. 

Ochutnávka Radka

Po dvanácti hodinách Pána Prstenů jsem se vykostil z laboratoře. Bylo devět ráno. Lidé mžourali a táhli se na snídani jak hejna chrchlů. Procházel jsem kolem automatických dveří, které zasekle pocvakávaly.
"Cvak, cvak, cvak," prosily, ale nikdo jim nepomáhal.
Rozverně jsem k nim zabočil a řádně je nakopl.
Vzbudil jsem pozornost, ale cvakání ustalo. "Já jsem elektroinženýr," vysvětlil jsem.

Radek přinesl životadárnou poučku, že vajíčko neobsahuje salmonelu, pokud je dokážeme roztočit na špičce. Společně nám to vyšlo. Povzbuzen předchozím úspěchem, dal jsem dnes ve čtvrtek 10. 11. 2011 vařit vajíčka podruhé.
Po deseti minutách se netočilo nijak zvlášť, ale prohlásil jsem ho za hodné jezení.
Transportoval jsem misku do pokoje, dal do studené lázně, počkal, vajíčko vzal a oloupal. Zařízl jsem prstem, abych se podíval, jestli je žloutek ještě tekutý; nebyl.
Tu mi bílek před očima hnědne.
Také si zpomalujete scény z filmů, kdy někomu exploduje hlava? Já to od doby VLC Playeru dělám pořád. Mohu je dosvědčit.
Bylo to jako když vám někdo míří hlavní do obličeje. Napůl byste uskočili, napůl se podělali. Bílek zhnědnul! Alien? Já nevěděl, jestli mám uskočit nebo se podívat okem, jestli se nešálím. Udělal jsem oboje, zvedl jsem zadek a nahnul oko k vajíčku.
Tu žloutek explodoval směrem vzhůru.
Po pokoji se zvedla prška žlutého chmýří a padala na můj nový koberec.
Zaklekl jsem k němu s hajzlpapírem a volal: "Běda, běda!" a: "Alas! Alas!"

Radek odjel minulé úterý ráno, shlédli jsme plný počet Futurama filmů a vykolébali se k busu. Ani další den jsem se nevyspal, s tím, že se vyspím na středu.
St 8h10. Huí, huí. Celkem ve spěchu jsem vyšel před budovu, kde už stál hlouček našeho bloku. Nějaká dívka byla v županu a bosa se choulila ke svým přátelům. Byl jsem rád, že jsem si alespoň vzal kalhoty a vybavení do školy.
Čt 8h07. Huí, huí. Bude tady alarm každý den, co se mnou nebude Radek na pokoji? Člověk nespěchá ani tak kvůli ohni, jako že to strašně řve. Opět jsem se venku připojil k hloučku. Když policista říkal, že můžeme jít zpět do budovy, studentni měli chuť hodit Molotov.
Pá 8h00. Nic. Snad alarmy ustaly. (Neustaly, dle svědectví studentů jsem jeden minul.)
Út 23h40. Chystám se spát. Vzst, vzst. Dopis pode dveřmi. Lisa píše, že jí zapadl klíč pod ledničku.
Út 23h50. Lednička na místě. Lisa syta. Chystám se spát.
Út 23h59. Huí, huí. Povzdechl jsem si, sundal spací pyžamo a nandal si své požární pyžamo. Mám jedno ukázkové, které nesmrdí, obsahuje kravatu a přezůvky pejsky a demonstruje, jak mne požáry otravují. Nechal jsem se v něm fotit s čudlíky na zadku požárního vozu a šel spát.
Další den jsem se v Hubu naučil kánon London's burning, abych příště vzal kytaru a se studenty jsme si zazpívali.

Copak nemůže být systém nastaven tak, že se nejdřív někdo podívá, jestli je to fakt vážné, s tím, že má šanci alarm do tří minut stopnout? Už se někdy stalo, že budova v Anglii hořela? Když máme na dveřích vyvěšeno, že nám dle paragrafu xy prohledávají pokoje, jestli náhodou nevlastníme heating unit, protože heating unit je zakázaná? (Cedule se mimichodem objevila ten den večer, kdy jsem si heating unit horko těžko pořídil.)
V Polsku to funguje například tak, že do požárního alarmu zní hlas vrátné, která přemlouvá studenty, aby nevycházeli z pokojů (že našlapou).

Příští středu je studentské forum. Odpadají všechny hodiny a dostaneme tam každý zadarmo pizzu, takže zvažuju účast. Mohl bych vznést, ať alarm houká na znamení toho, že požár v budově není.

Uvidíme, co přinese večer.
Díky, že jste se mnou vydrželi.
Edvard