Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cow 4: Uvězněný černoch (21.10.)

19. 07. 2012 12:00:00
Opravdu vám nezávidím, celý tento díl bude o dveřích. Ostatní je vata, kterou si cucám z prstu, aby to bylo únosné.
"Praha, věrna odkazu Švejka a Cimrmana..." Najdete most?Stanislav Rejthar

Spoiler a dveře

S úlekem prozrazuji, že píšu několik dílů dopředu. Nechci, aby jedna Cow měla přes 16 000 úhozů (jeden váš večer). Důsledkem čehož jsou díly čím dál tím víc zastaralé a nedatovatelné, tak se nedivte, kdybych se za čtvrt roku rozepsal, jak zastřelili Kadáfího a jak se štika udusila kaprem.
Vidím, jak spěchám ze své promoce v prosinci 2017 na hajzlíky ČZU, abych na svém novém iPhonu 5, co jsem dostal za vysvědčení, odeslal vám, šťastlivcům, kteří můj rok sledujete se mnou, nový díl Cow on the Road 666: April in England.

Semafory tu neudávají, jak jsem se prve mylně domníval. Onehdá semafor pískal, ne že jsem přešel na červenou. Ale že mám zelenou a můžu jít. Všichni přecházejí jako na Václaváku a vláda asi vyrábí větší a větší tlačítka, ale jejich reakční doba je prostě minuta, a tak je nikdo nepoužívá, a tak když už je někdo použije, musí o tom vědět celá ulice.
Zato dveře!

Dveře do Hubu:
Na začátku jsem psal, že na všechno mají vlastního člověka, dokonce na to, aby otevíral dveře do Hubu.
Tak toho vyhodili, ovšem zpětně se ukázalo, že to byl nejpotřebnější člověk v kampusu.
Dveřmi do Hubu potřebuje pro začátek projít 36 podlaží Priory Hall na snídani a po druhé večeři.
Další lidé tam chodí na oběd či za nejrůznějšími službami. Poslední odcházejí v deset večer a první přicházejí v půl osmé ráno.
A v téhle budově, ať už kvůli permanentnímu provozu či sabotáži původního pracovníka, proces otevření dveří nakynul.

Dveře jsou složeny ze čtyř křídel, přičemž neplatí, že jsou otevíratelná dvě křídla současně. Vzájemně se střídají po čase t. Občas je aktuální křídlo označeno papírem, který se s dalším časem t stává matoucím.

V největší špičce to nevadí, efektem převozníka si masu všichni podají.
Mimo špičku však nejprve odblokujete dveře kartou na přilehlém sloupku. Je to taková předběžná forma žádosti o vstup do budovy.
Pokud uslyšíte cvaknutí, tipnete jedno ze čtyř křídel a upalujete. Stihnete-li doběhnout, než se ozve druhé cvaknutí, máte ze čtvrtiny vyhráno.
Vší silou táhnete.
Ovšem -!
Je třeba vědět, že dveře, které jsou současně odblokovány, pootevřou se tahem na centimetr, vyčkají na druhý tah a potom podlehnou celé a člověk vejde.
Zatímco dveře, které nejsou odblokovány, také se pootevřou tahem na centimetr, na druhý tah podlehne ovšem člověk, který je náměstí i ochrance za kreténa, že tahá za zamčené dveře.

Dovolte mi! Vzpomenu analogii z Korfu. Přijížděli jsme po silničce někam do Linie. Na zastávce byli dva penzisté, kteří už zdálky na autobus mávali jako diví a nepřestali, dokud bus nestál pevně před nimi.
"Primitivové," notovali jsme si se sestrou, "nemaj doma autobusy nebo co, chudák řidič."
Pak jsme šli do krámku pro místní croissant, ale vypadaly dobře, tak jsme zvýšili, že každý chceme dva, vznikl zmatek, prodavač si klidně dal říct, nějak se dokola mocnilo a nakonec jsme odcházeli všeho všudy s šestnácti croissanty. Viděli jsme poušť, moře, zažili báječný úmorný den a spěchali na bus, kterým stihneme večeři v letovisku.
Sestra únavou vklouzla do role sestry matky, kterou má z dob, kdy bývala dvakrát starší než já. Tenkrát se o mě dobře starala, takže role zapustila kořeny.
"Já půjdu koupit kokakolu. Brzy se vrátím. Až pojede autobus, mávej na něj. Zvedneš ruku a budeš na něj mávat," předvedla a ustaraně odcházela.
Protože zvyk je železná košile, přece jenom jsme se tenkrát vídali nejčastěji, pohoršilo mě to a urazil jsem se, jestli jsem debil nebo co. Opřel jsem se o klandr a přežvykuje hlídal silnici.
Tu se na obzoru vynořil autobus. Stoupnul jsem si na zadní a vzpřímil se. Nechci být jako ti důchodci, co dělají brajgl kilometr dopředu. Ale zase se autobus blížil a bylo by trapné, kdybych ho opravdu minul, po tom všem.
Přišoural jsem se neurčitě k okraji silnice, odhadnul ideální vzdálenost a zvedl na řidiče ruku.
Ten nezpomalil a profrčel dál. Stáhl jsem ruku a škrábal se na nose. Co teď. Zapřít? Sestra se blížila.
"Já se vomlouvám, ale já jsem ten autobus asi minul."
Dostal jsem kolu.
Na Korfu je totiž jediná komunikace a každý hotel má svůj vlastní shuttle, kterým přepravuje hosty z letiště. Zatímco autobus, který zastaví na mávání, je jen jedna linka.
Kéž nemáte tuto historku každý.


Jindy se mi stalo, už jsem to psal na facebook, že jsem nechtěl čeřit ochranku v noci, aby mě zase musela odněkud vyhazovat. Když jsem někde, kde být nemám a už už to praskne, je výborný nápad si pohvizdovat. Protože kdo hvízdá, nekrade. Ale ten den se mi nechtělo, tak jsem po desáté vyšel z laboratoře se slušně zeptat, zda se budova zavírá, měl jsem za to, že ochranku potkám na chodbě nebo tak.
Došel jsem si alespoň na dámský záchod, kde je pitná voda.
Fajn, nikde nikdo, chyba ochranky, pohvizdoval jsem si cestou zpátky, tohle bude moje noc.
Ovšem nebyla chyba ochranky, ale lávky, protože dveře do laboratoře jsou od deseti nula nula na kartu, a to na příslušnou kartu.
Chvíli jsem lomcoval s klikou, za kterou jsem měl přihlášený počítač se všemi hesly, na stole občanku, bankovní kartu, hotovost a tak a různé hygienické potřeby, které člověk v soukromí přeci běžně kolem sebe umísťuje, ale je hotov kdykoli je jedním pohybem uklidit. Toaleťáky nevalně rozházené okolo.
Od paní v přízemí jsem se dověděl pověst, že ochranka přijde pět minut po desáté. Já blázen jí věřím. Jako bych mýty o fyzické bezpečnosti neznal z T-Mobilu.
Do půl jedenácté jsem tábořil před místností. Nejdřív jsem se před kamerami na chodbách nechtěl promenovat, pak se však můj postoj obrátil, když jsem v mobilu našel nahrávky, kde se loni učíme s Aničkou Baldovou Lysistrátu a zpíval jsem s mobilem *opravdu* nahlas.
Což, alespoň někdo přijde, říkal jsem si.
Takové Zvony zvoní nejsou žádná ukolébavka. Abych se došplhal alespoň pod poslední tón, když už ne na něj, musím se pořádně opřít. Duet, který jsem před laboratoří performoval sám se svým rok starým falešným ječákem, byl tak nabitý elánem, že by i v Úštěku koukali, jaký tam mám jarmark.
Když nikdo nešel, přestal jsem se žinýrovat a burácel i písně, které se stydím zpívat na dálnici. Pak jsem se vyřval do syta a šel shánět po ostraze.
Ukázalo se, že všudypřítomná ochranka v Hubu má na starosti jenom Hub a jestli za rohem někdo vytápí napalmem zverimex, se jí netýká. Od té doby mě také tamní guard přestal zdravit.
Nasměrovali mě do Priory Hall, do centrály univerzitní ostrahy.
To je starý pán, který má před sebou obrazovku s pět krát čtyři kamerami, sedí u vysílačky a občas si dělá poznámky na papír, který ráno vyhazuje. Rád si popije kávičku.
"Dobrý den, v budově Armstrong Siddeley, v prvním patře v místnosti 126 jsem (... a tak dále)" ospravedlňuju se mu.
Pán řekne do vysílačky třeba: "Charlie? Je tady hoch, chce odemknout v prvním patře místnost. V jaké budově?"
"Armstrong Siddeley."
"V Armstrong Siddeley."
A z vysílačky se za chvíli ozve: "Máme ho!" Zvedám obočí. Pán si udělá poznámku na papír. Vysílačka pokračuje: "Jsou támhle na lavičce. Opilci!"
"Chlapče, zkus to později v noci, nebo nejlépe ráno. Teď nikdo nemůže." Pouštím obočí.
"A v kolik tak můžu přijít v noci?" Nejsem žádné ptáče.
"Zkus to radši ráno."
"A v kolik hodin ráno?"
"Zkus to radši ráno," fikaně odpověděl na předchozí otázku. Mrzí mě to, ale neumím se anglicky ptát na hodiny, nikdy mi to ještě nevyšlo. Vím, že je to první věta, kterou nás barevná Doodie ve třetí třídě naučila, ale nějak to nefunguje.

Možná nikdo neví kolik je hodin, nebo mají všichni výčitky, že nepoužívají můj středoevropský čas. Nebo nejspíš nikdo neví, v kolik se budovy odemykají, protože to řídí IT service desk odněkud z vaultu. Nebo se bojí, že ani jejich karty laboratoř neodemknou a znemožní se. To nejspíš.
Mazaně jsem dal na facebook informaci, že kdo mě chce ráno vykrást, ať jde do GS305, což byla jiná místnost. A bylo to pro mě poučením, jak vypadá security zevnitř, kdybych potřeboval. Když si vezmu flašku vody, flašku na chcaní a strom, můžu se prostě utábořit kde chci třeba přes Vánoce.
Teď tady budu pašovat týden Radka, tak uvidíme, jak to dopadne.

Jednou si to takhle šinu z Hubu a běží za mnou dva Francouzi: "Please, do you know vát... er... vérr."
"Vy jste Francouzi?" říkám jim.
"Jo bezva, jsme! Vvdlejšíbdovějzamčnýčlvěkslbljsmmzdbhnmprskrtkanvíš, kde je?"
"Já nejsem Francouz. Cože?" Někdy není radno odhalovat barvu, že člověk umí něčí mateřštinu.
To už ukazovali. O dva metry výš na schodech za otevíracími dveřmi byl uvězněný člověk. Chodil dokolečka jako leopard. A občas mával rukama ven, abychom si ho všimli.
Vylezl jsem schody, abych s ním promluvil pár vlídných slov, přes sklo jsme si však vyměnili jenom neurčitě vlídné huhlání.
Francouzi mezitím běželi ke dveřím Hubu, ty ale neuměli otevřít. Zkoušeli různá křídla a žádné nešlo. Neřekl jsem vám ještě, že po sedmé hodině večer jsou hlavní dveře prohlášeny za vedlejší a průchod je umožněn pouze oficiálními hlavními dveřmi, které jsou na opačné straně budovy, kudy nikdo chodit nepotřebuje. Navíc jsou dvojité, takže je s nimi dvakrát víc stresu.
Francouzi gestikulovali na ochranku, že mají problém, ochranka však gestikulovala, že musí obejít budovu. Zrovna v momentu, kdy ji začali rezignovaně obcházet, v ochrance se zvedl soucit a šla přeci jenom odemknout, Francouzi už ale byli napůl cesty okolo. No groteska.
Na závěr toho přiběhli ke mně, že hlídač brzy přijde, ten přišel, vystoupal po schodech ke kleci s černochem jako vítěz a osvoboditel, přiložil kartu, ta mu zasvítila červeně a zázrak se nekonal. Strážce zkusil kartu znova, ale neúspěšně. Pán vevnitř lomil rukama. Nemohl mluvit, ale exprimoval pocity, jak to šlo. Strážce řekl něco do vysílačky, ale dostalo se mu neurčité odpovědi. Pak se sebral, usmál se na nás vlídně jako na peďáku, slíbil, že za chvíli přijde kolega, který to otevře a rázným krokem odpochodoval do Hubu, zařizovat.
Francouzi byli nejdřív v šoku, pak měli věc za vyřízenou, rozloučili se společně se mnou, rozloučili se jednostranně s uvězněným a odešli pod most.
Hub je ovšem prosklená budova se žlutými stěnami, takže zatímco venku je tma a anonymita, jsou vevnitř všichni jako ve výstavce.
S vězněm jsme koukali, jak strážně vevnitř zvolnil tempo a začal si vykračovat. Tu si vzal žvýkačku, opřel se o stůl, popošel pár kroků. Až konečně začal lézt do patra, ale tak jako se potoulával.
Nebožák za mnou byl jako na trní, čekali jsme pár minut, koulel na mě očima, ale já taky nevěděl co dál. Měl jsem jít znovu do Hubu absolvovat grotesku?
Posléze jsem dělal, že vězně nevidím, stačilo se otočit zády, sedl jsem si na schody a četl si Jana Maria Vianneye. Každých pět minut jsem se na něj dozadu usmál, až vypadal zcela smířeně.
Záchrana přišla zevnitř. Zřejmě Hubí vysílačka fungovala a kontaktovala ostrahu dané budovy v patře.
Vězeň vyběhl ven, děkoval mi, vzal si moje jméno, nadšeně říkal, že si mě přidá na facebook, ale až ráno, a odešel pod most, abych o něm už nikdy neslyšel.
Snad dělat exponát jinam.

Kytara

"Dáme si Nohavicu," říkáte mnohokrát, což znamená Pochod marodů, Kejklíře, nějakou o sexu a deset topů a strávíme noc. Vězte, že nejste ani na začátku.
Vybrnkávám celý Nohavicův zpěvník. Je jich asi 180.
Začal jsem v pondělí a už mi lezou ušima.

Hraju si takhle v průjezdu. Statný černoch se zdálky zastavil a chvíli hleděl. A pak si nandal sluchátka.
Něco tak neslušného jsem nezažil. Prosím, projděte si kolem mě ksichtíce se, plivejte mi pod nohy. Tropte žerty. Dávejte pokořující otázky a plácejte se vzájemně po ramenou. Chápu, že ne každý první musí být skupina ohromených dívek.
Ale nenandavejte si sluchátka, pro všechno na světě.

Další noc jsem hledal větší soukromí. Našel jsem zavřený park u dálnice a vyhoupl se do podkroví altánku.
Za chvíli ke mně někdo přicházel. "Jen žádná sluchátka!" lomil jsem rukama a rozpálil Mandibuly lambády, aby všichni viděli, co je to refrén.
Dva policisté skutečně ke mně šli; sice nedošli až ke mně, opřeli se o zamčené mříže, ale zajímalo je, jak jsem se v pokročilou hodinu omylem dostal do zamčené zahrady na střechu altánku hulákat.
Měl jsem však studentskou ID, a tak policisté jen počkali, až přes mříže vylezu zpět na ulici a pokračovali.

Tu noc jsem se odebral na svůj kruhák. Na kruháku má člověk soukromí, většinou je tam příroda a nikoho neruší. To platí pro všechny země. Mám tam div ne pokojíček. (Nechávám si tam tužku.)
Jindy jsem hrál na pěší křižovatce, kam ústily tři podchody.
Myslel jsem, kdoví jaké mám soukromí, když tu za mnou přišlo asi sto lidí. Musel přijet vlak nebo tak. (Třicet jich bylo určitě.)
Za dalších dvacet minut přišli dva černoši, nejdřív se usmívali, ale jeden po mně něco pořád chtěl.
Měl hrozně hluboký hlas a ten druhý ho poslouchal. Už se mi to nelíbilo.
Když viděl, že jsem cizinec, řekl z legrace, že je zloděj, odložil plechovku, přistoupil na dosah nosu a pořád natahoval ruku.
Bránil jsem se tak, že jsem tvrdil, že nevím, co to znamená sotěj.
To víte, théta na začátku slova není pro každého, nemusel jsem se přemáhat.
Překvapilo ho to, a tak vyslovoval 'zloděj' pečlivě. Snažil se, až jsem slovu 'zloděj' porozumněl, řekl jsem však, že ne.
To stačilo. Potřásli mi rukou, zazpívali Boba Marleyho a odešli.
Díky tomu jsem mohl dokončit píseň Titanik Šlejška, kterou uslyšíte na příštím koncertě, dle domluvy bude o Silvestru ve dvanáct na Václavském náměstí.
Btw, slyšeli jste už Saperlipopette? Nerad bych vypadal, že ji cpu všude, ale jste poslední sociální síť, kam jsem nepostnul link.

Soutěž

Zítra přijíždí Radek, teď musí být někde u Drážďan, vstávám v pět a jedu za šest liber do Londýna.
Ještě ke studentské ID. Vemte si, v Anglii nejsou občanky. Studentská ID je prominentní.
Její vlastnictví mi připomíná tento rozhovor:

"Řekni mi, jsi student?“ Já jsem odpověděl: "Ano.“
Policista mi na to řekl: "Já jsem studoval za veliké peníze."
Ale já jsem prohlásil: "Já jsem se jako student už narodil."
Ihned ode mě odstoupili ti, co mě měli vyslýchat.

Soutěž! Kdo pozná, odkud to je, dostane vtip. Katolíci protievangelický, evangelíci protikatolický a bezvěrcům tam napíšu Rusáky.

Autor: Edvard Rejthar | čtvrtek 19.7.2012 12:00 | karma článku: 5.67 | přečteno: 766x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Marta Kučíková

Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky

„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.

22.6.2018 v 22:08 | Karma článku: 11.93 | Přečteno: 141 | Diskuse

Zdeněk Steinbauer

Kultura na cyklostezkách jako na silnicích či ve společnosti?

Bohumil Špaček, editor MF DNES, napsal text o problémech na cyklostezkách, při kterém jsem v úžasu. Jsem chodcem i cyklistou a proto reaguji.

22.6.2018 v 16:34 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 489 | Diskuse

Michal Josephy

Zpustlá zem

"To jedeš včas, puszta má ještě barvy! V červenci a srpnu je to pustá, vyprahlá zem," říká mi pan domácí, který pronajímá pokojík se šuplíkem a biblí

22.6.2018 v 13:12 | Karma článku: 16.10 | Přečteno: 375 | Diskuse

Jan Vaverka

Terceira – největší divočina Evropy

Terceira je jedním ze dvou Azorských ostrovů, kam se lze dostat přímým spojem z pevniny. Na rozdíl od São Miguel se sem ale turisté neženou. I proto byste právě sem měli jet.

22.6.2018 v 8:20 | Karma článku: 11.39 | Přečteno: 255 | Diskuse

Ladislav Kováčik

Južná Kórea "z lietadla"

Nasledujúci text o Južnej Kórei v žiadnom prípade neberte vážne. Ide len o výsostne subjektívny pohľad jedného Stredoeurópana, ktorý v Kórei nikdy nebol, ani tam nikdy nepôjde.

21.6.2018 v 20:10 | Karma článku: 4.04 | Přečteno: 123 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 919
Edvard Rejthar je textař a moderátor. Současně hraje na kytaru ve skupině Les Boules. Pracoval v mobilních komunikacích, už nevytáhne paty z Prahy a hlásí se ke křesťanství.




Najdete na iDNES.cz