Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cow 2: Smlouva se sestrou (29.9.)

6. 07. 2012 15:44:13
Tentokrát o kolejích, stravování, škole, městě a co je jinak.PS: Ty spodky mi visely na stromě před oknem. Celý rok, pánské.
Ve společenských zařízeních se uklízí pravidelně.Ve společenských zařízeních se uklízí pravidelně.Edvard Rejthar

Dopis

Moji milí,

Nechci nikoho obtěžovat. Protože se vyskytly smíšené reakce, nepošlu už příští Cow nikomu, kdo mi alespoň slovem nepotvrdí zájem. (Neplatí pro ty, co mi tak či onak psali; tam je to jasné. A pro rodinu, té napíšu, i kdyby nechtěla.)
Budu psát samozřejmě méně a méně, poslední příspěvek začne větou: "Vím, že teď píšu málo, ale zkusím napsat co nejdříve," kterou, jak to tak bývá, končí většina blogů.

Kolej

Od vchodu kolejí k pokoji mě dělí asi šestnáct dveří (13 - pozn. aut.). Polovinu cesty vede průchod středem, přičemž po stranách jsou pokoje, druhá polovina vede po stranách, přičemž veprostřed jsou facilities jako kuchyňka, schodiště, sprcha, vana na prase a záchod. Z toho důvodu člověk neustále prudce zatáčí. Jednou jsem si uvědomil, že jsem svůj pokoj zanechal odemčen a velmi jsem spěchal. I stalo se, že nebohý Číňan v soukromí myslel, že stele, a zatím čekal návštěvu. Opravdu ostuda. Navíc každé dveře se otevírají na jinou stranu, mají kliku na různých místech, a co je hlavní, vyžadují různou sílu.
Musíte se neustále soustředit. Zatímco dveře dva až osm vyžadují tlak hérakleitický, úvodní dveře se otevřou dotekem tíhy pírka. Čímž faktem se nejenom mně stane, že prásknu, až se třese jádro. Chudák v pokoji jedna, skrz zeď mu už prosvítá do ložnice. Ještě tak týden a budeme se zdravit.

Nepříjemné může být, když potkáte spolustudenta, an jde stejným směrem. Na nejbližší křižovatce zvolíte jinou cestu, abyste o sebe nezakopávali, jen abyste se o dvoje dveře dál zase potupně potkali a pozdravili. To se opakuje několikrát. Žel nelze tomu zabránit tak, že v chodbičce, kde jsme sami, nenápadně přidáme; spěchem se snižuje čas průchodu, který je zanedbatelný, zatímco čas otevření dveří je asymptoticky ohraničen konstatní funkcí shora. Jinými slovy, čím více spěcháte, abyste se už s tím druhým nepotkali, tím více je vám to k hovnu, protože dveře rychleji neotevřete.
Lze vynajít různé strategie, jak si život ulehčit. Poučen, často předstírám, že někoho galantně pouštím, on mi však následujících padesát metrů k výtahu otročí.

Musím vám říci o svém termohrníčku.
Ne snad, že by to bylo poutavé nebo poučné, ale kopie mailu se může hodit do pitevní zprávy.
Dostal jsem ho k Vánocům 2009 a nechal v něm v T-Mobilu šumák. V květnu jsem zjistil čtyřcentimetrové (odhad) podloží plísně, na hrníček nakreslil lebku a nechal věc uzrát v kuchyňce. Čekal jsem, jestli někdo umře. V listopadu byl hrníček už prázdný, ale duch plísně byl s ním a v něm. Věděl jsem, že pojedu na Erasmus, tak jsem jej začal s předstihem čistit; začal jsem v lednu 2011 a pokračoval každé dva měsíce. Vždy jsem do něj několikrát nalil vroucí vodu s mýdlem, octem, saponátem nebo co bylo. Když jsem minulý pátek ve čtyři ráno končil, rozbil jsem u výtahů flašku od piva a uklízeje zbytky, náhodou jsem na hrníček narazil. Zařekl jsem se jako kozel a po domácí kůře byl hrníček důkladně vypláchnut aktivním roztokem mms. Hygieně bylo sice učiněno zadost, ale kdykoli se napiju, točí se mi pak hlava.
Nepoučujte mě. Když to tak mám, asi to tak chci.

Jsem vlastenec. Z metru, který se rozdává v IKEy, a krabičky cornů jsem vyhotovil offline inbox: Edvard - mail, flowers, cash & crap, který mi krkolomně visí na dveřích, aby lidé po chodbě chodili a obdivovali se mu. V Edvardovi je po vzoru Google Doodle loga napasována jak ikonka pražského hradu, tak česká vlajka. Také jsem ukradl dvě tužky a stoupá (úterý).
Švýcarský nůž, který jsem před lety dostal od sestry a nikdy ho neuměl využít, protože při táboření, zatímco ostatní staví stanové kolíky, si obyčejně vystačím s tím, že házím po stromech kameny, se ukázal neocenitelný. Díky němu jsem sešrouboval lampu. V říjnu si plánuji pořídit mýdlo, čímž povýším své ubytování o celou hvězdičku.

Mám i další plány:
Pá snídaně + večeře
So stopem do Warwicku
Ne stopem do Warwicku
Po snídaně + večeře + napsat bakalářku
Út naučit se otevírat okno v pokoji

Poslední vůbec neberte na lehkou váhu. Koleje už zatuchají, náladu zvedají jen reklamy na loňskou prasečí chřipku.
Jak tak stávám před skříní a koukám, jak tráva šedne a spodky žloutnou, kladu si, zda bych měl jít prát. Řekl bych vám o prádelně, ale není ještě čas. Asi tomu věnuju celý jeden díl.
Včera mi zrovna padl vnitřní zrak na stranu 'Hygiena' příručky spolužití na koleji: Pokud se nesprchujete déle než patnáct dní, je vhodné potřít třísla mátou.
Známe to, že se na libovolný smrad zvykne a už se nevnímá, ale když člověk bude třeba celý večer pracovat u stolu a několikrát se mu namátkou zvedne žaludek, nebude to plus.

Beru vážně smlouvu se sestrou, že pod pokutou musím jíst třikrát denně.
V současnosti práce u stolu vypadá tak, že se probírám stohy reklamních materiálu, děle je na odpadky, makulatury, podložky a kupony. Sympatické je, že v každé tašce je jiná sada kuponů. Někde naleznu slevu 50 %, někde 100. Tu jsem nalezl čokoládičku hot chocolate. Právě jsem se chystal improvizovat večeři a přišlo mi vhod začít dezertem.
Bylo mi sice divné, jak čokoláda může být horká, když je v obalu, ale znám ručníčky, které jsou mokré a namydlené i po roce ve skříni.
Tahal jsem tedy destičku ven. Měla na první pohled zvláštní tvar, ve kterém jsem čokoládu nepoznával.
Hnal mě hlad. Byl jsem zvědavý. Často zde lžu. Přibarvuju si, jen abych byl mediálně úspěšný.
Ale garantuju vám, že jsem se opravdu nic netuše zakousl do kondomu. Po čokoládě chutnal.

Poličky mám srovnané, na zemi se nic nevalí. Zvláštní prostor pro kravaty, trička, papíry, předměty denní potřeby, elektroniku i tělesné výměšky.
Protože se však toaleťáky doplňují na roční bázi, chodím konat potřebu do Hubu - menzy. Také tam chodím dávit a krást rozsáhlé útržky toaletního papíru.
Cítil jsem špatné svědomí, že znepříjemňuji takové čisté místo, ale jak tak člověk v kabince poslouchá soukromí ostatních, máme to všichni stejné.

The Hub

Skladba jídla je poměrně složitá. Na co mám právo, je napsáno v úplné normální konjunktivní formě, ve které se neorientuji. Nově na každou otázku, kterou mi obsluha položí, odpovídám: "full load". Kuchařky se mnou sympatizují.
Stále však bdí. Když jsem si z lednice namísto jogurtu vzal směs na chlazení (wtf), obklíčily mne a přemluvily, že bych po požití zemřel.
Co se týká tekutin, počítám dny, kdy se mi začne stýskat po ropném derivátu, který u nás svorně stáčí každá lepší jídelna. Zatím mi tři typy džusů chutnají. V ceně je také několik druhů kafí, takže se můžu stát závislým i já, který kafe jinak nepiju.

V kantýně zničehonic houkalo. "Někdo řekl sprosté slovo," zamumlal jsem si ironicky. Nebyl jsem daleko od pravdy, ozval se záznam: "Nezkoušejte použít výtah."
Jakýsi chudák si chtěl kdesi zkrátit cestu a dostalo se mu odsouzení celé společnosti.
Za deset minut shodou okolností byl fire alarm. A toho dne asi ještě třikrát, tak kdoví jak to bylo. Budova je úplně nová, tak se asi zkouší všechny systémy. Nicméně budeme úplně apatyčti, i kdyby Coventry zase Němci bombardovali.

Trávím tu mnoho času na počítači. Je jich tu k dispozici mnoho. Když si však oblíbíte nějaký konkrétní stroj, lze jej spolehlivě rezervovat tím, že rozeserete nastavení monitoru. Moderní obrazovky, jimiž jsou stroje opatřeny, nevykazují na první pohled prostředky, jak nastavení editovat, takže se běžný uživatel vzdá. Pro případ, že by počítač chtěl využít student informatické fakulty, považuji za populární možnost klávesovou zkratku AltGr + šipky, která Dellům a Viglenům převrací monitor. Počítač je potom váš a můžete si u něj nechávat třeba boty nebo kartáček.

Kurzy

Dušoval jsem se, jak budu chodit na přednášky. Jak jsem v Praze do škol nechodil, protože dvě školy a práce a že jsem se musel dloubat v nose.
Nyní docházím k závěru, že je to něco ve mně. To, že nedokážu chodit na přednášky, nebylo z nouze, ale jednoduše z meritu, přičemž v Praze jsem stejným způsobem dokázal nechodit i na více škol najednou.
Zde se snažím, plánuju si. Většinou i vyrazím, ale dojdu až jen k rozdávání letáků a ochutnávkám, kde paběrkuju do poloviny následující přednášky a pokračuju viz začátek odstavce. Je výhodné s sebou nosit mikinu a hrst průkazů. U ochutnávky pizz využijete i sedm identit.

Opravdu mě vyděsil včerejšek. Poznáte, že na některá rozhodnutí nejste v životě připraveni. Metelil jsem si to takhle do CW152. Našel jsem budovu CW. Našel jsem patro jedna. Našel jsem místnost CW152. Ale k mé hrůze vchod neměl kliku a byl to výtah; jen tlačítka up a down na straně. A já si musel vybrat. Když zmáčknu 'nahoru', bude tam ten stejný kurz, jako když zmáčknu 'dolů'? Můžu zmáčknout oboje? Nebo, peklo? http://xkcd.com/246/ ? Úplně jsem přestal spěchat. Opravdu jsem nevěděl, co najdu.
Zmáčkl jsem down. Když přišel výtah, lišácky jsem však zmáčknul tlačítko, že jedu nahoru.
Nahoře byla recepce a ti mě poslali na schody. Asi s tím výtahem mají problémy všichni.
Stihl jsem konec přednášky, kde zástupce studentské unie zrovna říkal, jak Coventry miluje a že nespí, protože prostě nikdy nespí, takže když budeme něco potřebovat a napíšeme mu ve tři ráno, pravděpodobně nám hned odpoví. Líbilo se mi to.

Redukce

O tom, že mi chybí redukce, stačilo mluvit na potkání. Brzy se ke mně donesla legenda, která mezi studenty Erasmu koluje, a sice že redukci za sedmero domy kdysi polobůh poločlověk koupil na Trinity street v elektru za dvě a půl libry a že někoho natáhli v Market place a prodali mu ji za pět.
Trinity street jsem nalezl. Podobně jako v Kanadě Dollarama, zde je móda obchodu Poundland, kde všechno zboží stojí libru. Naproti jedné pobočce jsem dokonce nalezl obchod 99p, kde všechno stojí libru bez pence. Na 1 penny se (snad) při placení kašle. Marketingově mi to přišlo tak neuvěřitelné, že jsem vevnitř zakoupil bonbóny.

Místí lyceánci chlapci chodí okázale neupravení - límeček rozčepýřený, košile způlky vně. Přičemž jsou povinně uniformovaní; kontrast je legrační. Všichni vypadají jako z Harryho Pottera. Pro nás je Harry Potter romance, uniformy a tak, tady je to normální. Občas někde sedí famfrpálové družstvo a vykládá si sprosté vtipy.
Dvěma osmiletým holčičkám jsem koupil cigára. Nejsem na to zvlášť pyšný, ale ony tak hezky vyslovovaly 'fags' a pak už nešlo couvnout.
Ne že by nákup proběhl bez potíží. Představte si, že si na Staromáku pošlete do trafiky Japonce pro čtvrtku marlborek.
Smály se mi, že vůbec neumím pochytit, co chtějí za značku cíg, ale starší z nich zřejmě kupovala kuřivo už leckde a zpomalila mluvidla natolik, až jsem spelloval jako magnetofon.
Dostal jsem do ruky neurčitý obnos pencí a vešel do krámu. Prodavač mulat si povzdechl a zašel za pult - asi dívky u něj před chvíli nakupovat zkoušely. A dost možná nás slyšel, jak před obchodem marně opakuji: "čvku marr'bolek".
Zeptal se mě jenom, jestli: -, anebo: -, já jsem mu odpověděl: "ANO" a po druhé v životě jsem úspěšně nakoupil cigarety.
Na dalším náměstí seděl pán, který v sekvencích zvučně volal: "Fuck you," připojil tři až čtyři gramatické objekty a do dáli plivl, to vše rytmicky. Choval se po všech stránkách jako fagot.

Sice je v Anglii volant napravo, ale některé busy jezdí přes oba pruhy. Zřejmě spešl linky.
Možná znáte vtip s tou budkou, jak matematik říká: "Teď vejde dovnitř ještě jeden a nebude tam nikdo." Na lítačkách nádraží jsem se zastavil u letáku pohřešované osoby. "If u see this person, call xxx." Potud nic zvláštního. Byly ovšem připojeny dvě fotky, jedna byla žena ve středním věku, na druhé fotce bylo asi dvouleté dítě.
Tak buď se ztratila matka, dítě, nebo oba, ale rozhodně to nebyla jedna osoba. Napadlo mě, že někdo třeba cestuje časem, stává se vlastním matkou a chce po sobě zahladit stopy, a stal jsem se ostražitým, jestli někde bude nějaký modrý záblesk nebo anomálie.
Nic zvláštního, naproti byl jen krám 'All about addictions'. Totálně vybílený, zevnitř odnesli snad i omítku. Asi nějaký těžký případ kleptomanie.
Pak jsem se dostal k budově 'Salvation Army'. Pochopím, když se třeba shlukuje McDonald's a KFC nebo různá etnická bistra dohromady. Ale vedle stojí budova 'Jesus Army' s logem ještě barevnějším.
Snad uprostřed armád nezuří bitva spasení proti Ježíšovi.
Netrvalo dlouho a ztratil jsem se.
Dostal jsem se v kruhu na místo, kde stály holčičky. Před mulatem v obchodě s cigáry jsem se přikrčil, abych neviděl jeho vyčítavý výraz. Fagot už ležel v pouzdře.

Tu jsem narazil na meeting point holubů. Jeden z nich neodletěl, jenom hopsal přede mnou. Říkal jsem si, jakou má trpělivost, poručil mu, ať mě dovede ke kolejím a šel pořád za ním. Bál jsem se, že se naštve, otočí se a klofne mě, ale po nějakých 180 krocích mě vyklopil u vchodu do elektra. Elektra, které jsem hodinu a půl marně po celém městě hledal.
Pravda, chodili jsme s holubem víceméně v kruhu, ale já si toho obchodu nebyl předtím všiml.
Redukci ovšem neměli, poslali mě k čertu a u čerta ve furnitures k ďáblu. Do Poundlandu. Opravdu levný obchod, brzy zavírali, spousta zboží se válela na zemi po každodenním nájezdu zákazníků.
I zákaznický support je opravdu levný. Zeptal jsem se obchodníka, jestli nemají travel adaptor. Popsal jsem mu ho. Myslel jsem, že se jde někoho zeptat, ale šel prostě pryč.
Vrátil jsem se to holubu říct, ale už jsem ho nenašel.

Město

Když jsem se před měsícem rozhodl jít pozdravit čtyři cizinky, které navždy odjížděly, jediné, co jsem o nich věděl, bylo, že sedí v hospodě vedle hostelu, jehož bližší polohu zjistit nedokážou, prošel jsem za dvě hodiny v Koněvovce na pětadvacet nonstopů, heren, kasín, music/sport/barů, klubů, hospod, výčepů a pajzlů. Do několika podniků jsem se neodvážil. Jsou to ty s ocelovými záclonkami, jak není vidět dovnitř ani ven a před vchodem je ochranka s neurčitým výrazem a požadavky.

Pro všechny ty, kdo se báli jít do klubu a kdo jsou zvědaví, co je vevnitř: čtěte dál.
Sebralo se nás šest kluků; pět Angličanů a já, že bude party. Ne houseparty, při které člověk chodí po patře, kope do konfet a plechovek, přisedá si a volá: "Je párty! Je párty!" jak to mám tolik rád. Ne houseparty, ale clubparty. Ta temná, neznámá, mordorská.
Se vším všudy - nešlo se do klubu hned, nejdřív do hospody na fotbal. Hráli modří a červení a vyhráli červení. Pak jsme se přesunuli dovnitř, kde hráli jiní modří a červení. Pak jsem šel na dámské záchody, protože jsem nerozeznal ikonku. Dáma, co tam byla, odešla. Pak se ukázalo, že to byly mužské záchody, protože mužské záchody jsou dole dvoje a ženské jsou někde nad schody. Pak jsme si šli koupit chipsy do večerky - ach, jako bychom jeli podle clubparty scénáře! A pak jsem převzal vedení a dovedl přátele ke Skydomu, u kterého jsem byl již první noc.
Kluci cestou vyslechli všechny roznašečky letáků a po ekonomické poradě zvolili pořadí klubů podle hodnoty slev a jejich lhůty platnosti. Vystáli jsme první frontu... a vešli do Mortimerova klubu.

Vevnitř byl příšerný hluk, různobarevná tma s oslnivými momenty, spousta potu a dav. Hned za vchodem byl na parketu vozíčkář, držel tlačítko a točil se dokola. Měl oproti nám velkou výhodu, protože digitální vozíček obsahoval klávesnici a display, takže zatímco my jsme komunikovat nemohli, on na celé kolo psal, co chtěl. Zrovna psal: "UK by ušetřilo peníze, kdyby byl kulomet legální!" Vzdálil jsem se.
Za chvíli jel druhý vozíčkář, šéf toho prvního a toho všeho. Byl společensky oblečený a dav se před ním rozestupoval na obě strany.
Připravili jsme si do rukou kupony, vyplnili je fiktivními soukromými daty a stáli frontu na bar, abychom mohli dostat tři drinky za cenu jednoho. Tupě jsem zíral na obrazovky, kde běžely klipy. Dostal jsem podezření, že obraz není synchronní s hudbou. To se potvrdilo, když se z jednoho mimořádně originálního klipu vyklubala standardní reklama na jogurt.
Pokud je vám v klubu trapné stát, stoupněte si půl metru od baru. Kdybyste stáli uprostřed, všimne si vás ochranka, že nic neděláte. Když stojíte vedle baru, jsou všichni rádi, že nic nekupujete a můžou vás předběhnout. Pokud jste úchylák nebo zloděj, můžete navíc lidem šahat na kapsy nebo do kapes. Byl jsem už úplně poslední, který neměl pití. Neuměl jsem vyhmátnout ten zlomek vteřiny mezi tím, kdy obsluha se už nevěnuje předcházejícímu zákazníkovi a než se nahne nějaký hromotluk s úlisným: "Sorry," z čehož se vyklube objednávka pro celou rodinu s donáškou.
Zachránil mě až jeden z našich, všechny odstrčil, objednal, ukázal číšníkovi na mě a šel pařit. Domácí hromotluci mi nevadí.
Dostal jsem trojvodku s redbullem a k tomu shot za pět kvíd.
Kopl jsem do sebe první sklenici, abych to uunes a šel se proprodírat davem s ostatními. Podle mě jsou clubpárty děsně otravné, když člověk netancuje. Akorát se všichni přes den tváří, jak je to baví, a přestože je to nebaví, mají pocit méněcennosti, protože se na ně ostatní tváří, jak je to baví. Mě to jediného hrozně bavilo.
Jde tu o zvyklosti. Kdyby včera někdo stál na náměstí a volal do ampliónu: "Přijde dnes večer k naší patrové židli, každé úterý, sleva pět pounds pro studenty a příchozí do deseti hodin, sednete si, já sednu nad vás a budu vám srát na hlavu rourou, dnes večer vám mimořádně pustíme hudbu tak nahlas, že se taky poserete," určitě bych byl v 20 PM první ve frontě.
Ve druhém klubu se dalo dokonce dýchat a poletovaly tam balónky. Hostesky nám cpali ušima letáčky, o kterých zadavatelé reklamy věřili, že je ráno najdeme. Jsem si jist, že přišel také kohout, který byl větší než člověk.
Z podia vyhodili asi sto lidí a přišel člověk, který byl placený podnikem za to, že říká sprosté věci. S dobrovolníky, které přihlásili jejich kamarádi, se hrály rozličné svlékací hry s nápaditými pravidly, ale totožnou pointou. Vždycky byli hráči překvapeni, když na ně ve škatulatách nezbyla židle a oni měli svéknout další kus oblečení, většinou jeden ze dvou. Za oblečení se považovalo máloco, takže filutky, které v české flašce sázají na to, že v nejhorším svléknou ponožku, by neměly šanci.
Vítěz, který ukázal, co neměl, dostal čtyřicet liber.
Záchody by vás nepřekvapily. Na stěně visí vyřezávaná dřevěná cedule, která vysvětluje, jak manažer podniku dbá na čistotu a kam všude můžeme libovolnou skvrnku nahlásit. Všechna hezčí písmena chybí a cedule je z větší části v močkách.

Rozdíly

Na rozdíl od České republiky znají všichni bez rozdílu texty písní. Je to přeci jenom jejich jazyk. Takové ty celosvětové šlágry, z nichž se u nás odvážnější přidávají na 'lalala', 'hohoho' či první verš refrénu, znají všichni z paměti. Při taneční písni, o které jsem nevěděl, že nějaká slova má, protože mi přišlo, že někdo mezi bubny do mikrofonu ždímá kočku, DJ zničehonic vypne hudbu a všichni na parketu se svorně ozvou třeba: "I'mma keep it cool, and I'mma do me!" Anglické písně, které znám, mi chodí tak s dvacetiletým zpožděním, takže zůstávám u: "Hoho - ho!".

Na rozdíl od Čech nabízejí pojištění v UK výhradně zvířata. (V ČR třeba u Raiffeisenbank; přestože mají v logu dva koně nabodlé na tyči, prodává ten žlutý panáček.)
V jedné pojišťovně pracují psi, v další dokonce vydry nebo nutrie. Kontroloval jsem na Wikipedii, že teď frčí čeleď lasicovitých. Českomoravská stavební si lišku může jít vycpat.

Na rozdíl od Čech či Francie není u výjezdu ze soukromé budovy samozřejmostí značka "zákaz zastavení". Včera v noci jsem šel podél stavení se třemi černými vraty. Přestože mělo na výjezdech snaživě napsáno: 'NO PARKING', stála mu tam dvě auta a jeden městský kontejner se sutí.
Také v Anglii není kultura parků, takže se mezi 10 PM a 8 AM močí na ulici.

Je tu bezpečno. Všude jsou cedule, které informují, jak si obyvatelé přejou klidné soužití, kdo bude antisociální, toho zavřou, ať na sebe zavoláte 02 49 xx xx, pokud máte pocit, že jste antisociální, a pokud už přímo děláte nějakou trestnou činnost, tak 999 policii.
Takže bezpečno. Akorát jednou jsem přešel na druhou stranu, aby se dívka nebála, že ji znásilním, ale pak za mnou vydávala takové jako zvuky, že jsem popobíhal, aby neznásilnila ona mě. Vždycky jsem sebou trhl.

Možná jste si všimli, že píšu s diakritikou. Hádáte správně.
Mimochodem počítač, na kterém jsem seděl posledních několik dní, je nějaký celý zablokovaný. Kdokoli si tam sedne, hned odejde. Rezervuju komp vedle. Snad poběží ještě zítra. Seznamovací hra: Jsou dva typy lidí, kteří si k zablokovanému počítači sedají. Ti, které oslovím, a ti, které ne. Když je neoslovím, rozvalí se, napíšou frajersky password, zpozorní, nenápadně se rozhlédnou, rychle se sbalí a odejdou. Ti, které upozorním, že je počítač rozbitý, se cítí povinni si se mnou povídat, zatímco mám leháro.

Přesně tohle tady, jak jsem, jsem si přál.

Pěkný den

Autor: Edvard Rejthar | pátek 6.7.2012 15:44 | karma článku: 7.45 | přečteno: 1008x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Kateřina Velíšková

Jak se v Izraeli opravuje potrubí

Aneb jak to vypadá, když potřebujete zavolat opraváře vodovodních trubek o šabatu v Jeruzalémě, a co se přitom dozvíte o Česku.

19.8.2018 v 19:00 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 180 |

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Potosí

V dalším díle deníku Jacka a Avokáda se podíváme do hornického města Potosí a hlavně do přilehlých dolů v hoře Cerro Rico, kde se poučíme o středověkém (a stále funkčním) způsobu těžby stříbra a barevných kovů.

19.8.2018 v 17:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Něco málo o Turecku (Jak jsme letěli do Turecka díl třetí)

Autobus číslo 615 firmy Ikaros se rozjel z mezinárodního letiště Antalya směr Alanya. Samozřejmě jsem byla přilepena na ulepeném okně. Proč taky ne. Nestydím se za to, že jsem byla natěšená a zvědavá na to, co uvidím.

18.8.2018 v 17:55 | Karma článku: 15.90 | Přečteno: 876 |

Libor Čermák

Pěší výlet po Kačenčině stezce kolem Deštného v Orlických horách

Na letošní dovoloenou jsem vyrazil do hor. A vybral jsem si hory Orlické, to protože je znám poměrně málo. A tak jsem si vzal bágl, stan spacák, karimatku a vyrazil jsem autobusem z pražské Florence do Deštného v Orlických horách.

18.8.2018 v 14:46 | Karma článku: 16.65 | Přečteno: 256 |

Michal Tříska

Starý Plzenec a okolí

Mezi Plzní a Starým Plzencem leží vrch Radyně, na kterém nalezneme několik parádních vyhlídek, rozhlednu a také zříceninu bývalého královského hradu z poloviny 14. století.

17.8.2018 v 17:00 | Karma článku: 14.71 | Přečteno: 317 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 920
Edvard Rejthar je textař a moderátor. Současně hraje na kytaru ve skupině Les Boules. Pracoval v mobilních komunikacích, už nevytáhne paty z Prahy a hlásí se ke křesťanství.




Najdete na iDNES.cz