Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Cow 12: Irská apokalypsa (18.5.)

O poměrech na sousedním ostrově z pohledu střední nízké vrstvy. Příběh o zombiích, jeskyni a běžném hospodském večeru.

Nápisy na dveřích hovoří za vše.Edvard Rejthar

Letadlo do Irska zavíralo o 13:35 v Birminghamu a náš Edýnek ještě v 12:30 vybíral kluby na červnový koncert někde u Coventrijské knihovny. Mrk se, že zítra ve čtvrtek bude 9°C a črt si mapu dálnice do Belfastu, kterou posléze zapomněl v kalhotech.
Pak si šel balit. Ne že by si cokoli zajistil nebo spal.
Večer předtím pil do 1 AM na jizbě v 16. patře, páč byla telefonicky žádána jeho polská vodka a hned nato se přeplazil do knihovny, neboť mu zbývala práce za poslední 2 pracovní dny. V pondělí a úterý totiž zhodnotil svůj čas v zahraničí a shlédnul seriál o zombiích.

Moderní technika nad videosnímkem pokouší. Kde bych dřív shlédnul jen dva Simpsny (svého času denně v 18h20 na ČT), stihnul jsem teď obě celé série, 18 dílů. Nemusel jsem ani přeskakovat scény, sami zjistíte, že některé dialogy lze pohodlně rychločíst až osminásobnou rychlostí přehrávání.Když třeba někomu snědli dceru, bylo jasno, že aspoň scénu a půl budou hořekovat a mudrovat - polovina druhé série byla příšerná telenovela.Sem tam něco minete, zato je všem ale jasné, kdo s kým chodí a proč je naštvaný."Jak dialog skončil?" chtěl shrnout Franta, když se vrátil z kuchyně."Oba se zamysleli."(V pondělí zavírali univerzitní kompy, ale stihl jsem se nasáčkovat ke kamarádovi pod záminkou dvou tří dílů.)

O noci na středu jsem dočetl Survival Guide přežití po zombií apokalypse a mrkl na film "28 weeks later" a pak už byl pomalu čas vypnout počítač a vyrazit na letiště.
Možná znáte psychologickou hru se zadáním: "Jedete na ostrov a můžete s sebou vzít jen tři věci". To bylo přesně ono. Křemík tikal v digitálních hodinách a já stál v pokoji před úkolem zabalit si na tři dny a dvě noci do svačinového batůžku. Za minutu.
Ranec černýho kafe je někdy lepší než pořádný plán.

Na nádraží jsem doběhl napůl doprovázen halucinacemi z nevyspání. Měl jsem štěstí, protože vlak byl už dvacet minut zpožděn - a právě přijížděl. Stihnul jsem tedy původně plánovaný spoj.Jak miluju rozevlátě běžet s pootevřeným batohem, abych chytil poslední okamžik, než se nějaké dveře zavřou! V životě, kde jinak všechno běží podle mého, vrhat se někam do háje. Zavazovat si funě kravatu, abych na palubu nevpadl jako hastroš.Ve frontě na gate jsem se informoval u stařečka, jestli jsou v Irsku vlci a letělo se.

Během pobytu jsem seděl v jedenácti různých autech a ušel pár desítek kilometrů. Jako první mi za zády zabrzdil červený sporťák; to mne vyhlížel stařeček z letiště s chotí.
Kolem šesté večer se tři kačeny uvyklé krmení na ostrově Inch rozhodly mne pronásledovat. Vydal jsem se za šipkou s nápisem 'Strand (Trá)', ikonkou hradu a cedulí 2 km - v Irsku mají na rozdíl od Británie kilometry, euro a také svůj jazyk.
Uběhla spousta času, hrad jsem nenašel, ale po statečném úprku od psů jsem se dostal k ceduli 'Konec cesty - 2 km'.
Konec cesty jsem si představoval jako lunapark. Spaní pod převisem u moře, na nějaké plážičce mezi stromy, kam auta nedojedou.

Majetkové poměry

Setmělo se, padly mraky a konec cesty jsem nalezl kompletně oplocen a zadomován. Celé Irsko mě zklamalo až vyděsilo - nenašel jsem kouska neoplocené půdy. Kouzelné výhledy, stovky zvířecích zvuků z pastvin, příroda? Ano, ale za plotem! Jak jsem vděčný za Český ráj, Novohradské a Železné hory a Jeseníky, posázaví, okolí Týřova a Mácháče a vůbec zapralesené pásy území původně zabrané armádou u nás, v hrdé Východní Evropě.
Když jsem jel navštívit Báru Lyčkovou před třemi lety na zámek Humprecht, jen tak, zvažoval jsem v lesích vedle Kosti, že si prostě v popadaném listí dám ruce za hlavu, spacák přes uši a počkám, až mi dojde voda. (Místo toho jsem nakonec jel ten večer piknikovat na železniční most Žvahov, abych tam málem zahynul pod vlakem; fakt překvápko.)

Kamarádi, co byli v Irsku, říkávají, že tam neoplocenou půdu viděli. Ale to se říká i o Británii. A když jsme v pondělí jeli s Čechoslovákama opékat buřty, trvalo to busem 25 minut do lesa, který za něco stojí. (Tilehill Wood ve vedlejší vesnici je dlouhý strhujících 550 metrů).

Zpátky k Irsku. Je jedenáct večer, žádná hvězda a v rozhledlé pošeřelé krajině ostrova žlutá světla lamp tu a tam. Cesta se klikatila a já vždycky jen tipoval, kolem kterých světel projdu (odbočky neexistovaly). A kupodivu - noc se neděla.
Snad že jsem byl o pět a půl stupně severní šířky blíž k pólu, snad blížícím se slunovratem; červánky kolegiálně vystřídal šedivý glób, který mi nad hustými vlasy napovídal cestu, abych nevrazil do ovce.

Je legrační, na

co všechno městský člověk nevzpomene. Při kontaktu se syrovým světem se mi vybavovaly pojmy v alarmujících kontextech: 'no jo tma, no jo komáři, no jo oheň, no jo déšť'.Déšť. Uvědomoval jsem si, že moje větrovka není všemocná, i kdybych se odhodlal zchrupnout si ve škarpičce mezi ostnatým plotem a koly ranních vozů nebo omdlel.Kde spát?Další osada žlutých svítilen nabídla objekt. Jenže to byl pravý haunted mansion.Nejsem architekt, ale pro takové konstrukční prvky, jako jsou rovnoměrně zatlučená a vytlučená okna nebo červeně malovaná cedule 'Nebezpečí', nemusí mít jeden třetí oko. Radši škarpičku, než zažít smrt vystřiženou z metalového videoklipu.

Mířil jsem k jeskyni, kterou jsem během dne u cesty kvitoval s ironickým úsměškem, zda tam nakonec nebudu muset spát.Nicméně jeskyně byla na nejtemnějším úseku cesty a já ji minul. V další osadě jsem se musel rozhodnout. Desetkrát radši bych zůstal u lidí u světla... kousl jsem se do rtu a vrátil se hmatat do tmy.

Víte, ony se ty zombií seriály neztratily z mysli docela. Odnesl jsem si zajímavý poznatek: Jít se bát k sobě do postele v zamčeném a rozsvíceném pokoji v budově s ostrahou a ledničkou, anebo do půlnoční jeskyně na ostrov v cizí zemi, je rozdíl.Na kolenou jsem si opevňoval lůžko a čechral noviny, svítě si mobilem tak horečnatě, až jsem mimoděk vyťukal sto dvanáct. Málem jsem nadskočil hrůzou, když se mnou z bezprostřední blízkosti zahájil hovor unavený hlas padesátníka:"Emergency line, hasiči, policie a záchranka," říkal mobil. "Co se stalo?"Když jsem přístrojem dožongloval a nalezl konec, který se přikládá k ústům, vyhrkl jsem na vysvětlenou: "Sorry! Sorry! Sorry!" ale zdálo se mi to málo.Měl jsem ještě dobrý úmysl celou věc vysvětlit. Jen jsem si svítil mobilem a omylem vytočil vaše číslo, nechtěl jsem blokovat linku. Dal jsem si pěst na čelo, abych nakonec zformuloval: "Sorry, sorry!" a pak pána típnul.Bezva, další člověk v mém životě, co mě má za debila.

Oprsklá slečna

Celý čtvrtek pršelo.V nejbližší vesnici Hořnoha jsem si koupil jablko, abych ospravedlnil nevídané využití místního sanitárního zařízení a prostopovával jsem Inishowenský poloostrov. V nejopuštěnější a neobývané části stojí vesnice Hladu, což je rodinou spravované muzeum irské historie posledních dvou set let. Protože venku pršelo, prohlídku jsem si opravdu užil.Původní vstup byl 6 liber, ale když paní domácí u pokladny slyšela, že mě přivezl pekař (7 km zajížďka) a odkud a kam jdu, takřka mě adoptovali.Kolekce hýřila spoustou nápadů jako tajné místnosti - celkem 4, např. odsouvací krb. A na konci stojí pouťový dům hrůzy, nejlepší, co jsem kdy šel. Šel jsem ho třikrát. (Kuriózně jsem se nejvíc bál podruhé. Spustil jsem totiž jiná čidla a když po mně zničehonic vyrazil panák, kterého jsem předtím byl škrábal na bradě, málem jsem si ukák.)

Do hlavního města regionu Derry jsem dorazil odpoledne.
Zmerčil jsem policisty, nasedající do Škodovky, zajistil jsem si navečer luxusní ubytování v samém centru za 0 Kč a zapadl do putyky na nějakou tekutou specialitku.
Přitočil se chlápek a zapřádal hovor, ale já byl tak unavený, že abych měl chuť se s ním bavit, musel by být nejméně holka.
"Ahoj mladej, ty jsi tu novej?" začal a něco pokračoval nesrozumitelným akcentem.
"Promiňte, já vám nerozumím," nasadil jsem čengličtinu. Na odrazení konverzace čengličtina funguje s podobnou efektivitou jako téma: "Včera jsem dočetl guide, jak přežít zombií apokalypsu," které načnu, když si chci za jízdy s neúnavným řidičem trochu zamlčet.
"Co to čmáráš?" nedal se odbýt chlápek.
"Nějakou báseň."
"Báseň, jo? Wow," snažil se. "Nevěřím ti!"
"To není problém," nenechal jsem se vtáhnout, kam jsem nechtěl.

Chlápek se chvíli houpal na špičkách a pak o mně šel vyprávět všem na bar. Zapředl se slečnou, sedli si naproti mně ke stolu, povídali si, pak jí plivl obličeje a bar opustil. Kolem slečny se sesypala řada pohoršených lidí s hajzlpapírem a kroutili na sebe vzájemně hlavama.
Slečna po mně do konce večera pomrkávala, ale já se jí štítil, byla voplivlá.

Na rumišti ve stavebním kontejneru jsem se probudil zimou až před čtvrtou ranní. Blahořečil jsem člověku, který mi loni řekl, že noviny jsou homeless-ready izolant první třídy a znovu pomalu usínal, když pár metrů zvenku zaskřípalo, jako by někdo na staveniště vcházel. Asi náhoda, zkusím usnout.Jenže pak jsem uslyšel lidi. Vzrušený ženský chrapák klokotal ugaritskorusky, občas přerušovaný mužským chlácholákem. Tu a tam kvikl i třetí hlas.Pevně jsem doufal, že jsou daleko za plotem a zvuk se kovovou klenbou jen nese. Seznámit se s kulturou je jedna věc, ale nemusím poznat místní, co ve čtyři ráno prolézají stavební kontejnery.Milosrdné kapky všechny hluky přehlušily.

Spal jsem nad dírou mezi dvěma přibližně sraženými stoly, které jsem odpoledne byl očistil od špíny a ometl jim střepy. Noha třetího stolu mne sice bodala do žeber, ovšem s tím nešlo nic dělat, třetí stůl byl zatuhlý. Pravačku jsem fixoval na převisu a spoléhal na své lidské tělo, že je dostatečně chytré, abych se v noci nezřítil do dehtové nádržky.
Nejsem žádný šejk.

Hmatavá kontrola

Na ranní mši narváno. A pak už zpátky na letiště. Každých patnáct minut pršelo jen tři minuty, což byl co do stopování negativní rozdíl oproti čtvrtku, kdy každou čtvrthodinu pršelo patnáct minut. Nikdo nezastavil. Po dvaceti minutách jsem potupně vzal zavděk autobusem.Abych v odbavovací hale strávil ušetřený čas, vypůjčil jsem si invalidní vozík.V chodbičce na WC jsem se naprosto nedokázal vytočit. Naštěstí lidé byli shovívaví a usmívali se. Já jsem ale nemohl vstát a vozík pošoupnout, to by mě hnali.

Paní u bezpečnostního rámu ošahávala. Maminku s kočárkem poslala sundat titěrné balerínky, hmatala všem lidem přede mnou na zadky a šťouchala do nich detektorem.Doušoural jsem se k ní v bufech a s palci v kapsách nadzvedl obočí, jako bych po třech dnech v lese říkal: "So what?"A ona jen: "You're fine."

Proč takové zážitky vyhledávám? ptají se mě často. Co z toho mám, bydlet o patnáct liber levněji než v hostelu? Proč jsme už na střední škole s Garikem Dohnalem plánovali pražský projekt 'Den bezdomovcem'?
Protože se poznám lépe. Objevil jsem další škálu pocitů, na kterou člověk unášený konzumem nenarazí. Protože jsem si ověřil, že se na sebe můžu spolehnout, přijel jsem zdráv a rovnou se doma vylouhoval.
Nikdy nebudu vědět, jak se cítil děda, když padal s letadlem. Ale rád si sem tam hrábnu ke dnu. Vždycky pak něčemu rozumím víc a víc si vážím všedního.

Autor: Edvard Rejthar | pátek 31.5.2013 2:15 | karma článku: 6,51 | přečteno: 387x
  • Další články autora

Edvard Rejthar

Povodňová prokrastinace pro každého

"Teď je ta vodní turistika. Lidi se jdou dívat na vodu. Hele voda, říkají. No je tam, no. Teče," mrznul policista na hrázi u Braníka.

4.6.2013 v 0:05 | Karma: 26,29 | Přečteno: 3177x | Diskuse| Společnost

Edvard Rejthar

Cow 11: Technika komunikační substituce (4.5.)

Od roku 1347, kdy Klement VI podepsal bulu o založení pozdější Karlovy Univerzity, každý listopad nastávající absolventi začínají - smolit bakalářskou práci řádek po řádku - naříkat v jídelně, že tento týden po setmění nemohou, neboť mají meeting se supervizorem.

5.5.2013 v 2:15 | Karma: 5,24 | Přečteno: 239x | Diskuse| Cestování

Edvard Rejthar

Cow 10: Honím bibliobus (9.3.)

Houseparty je nejvyšší forma zábavy.V pozdním nedělním odpoledni jsme zamířili ke kamarádovi na vodnici. Ukázal nám svůj pokoj, kde má po stěnách plno velkých vlajek a kužel a závoru.Zeptali jsme se na kužel a závoru."Myslel jsem, že se jen tak říká - probudit se po opici s kuželem. Ale jednou uklízím a tohle vyšťráchám zpod postele.Úplně jsem se přitom uviděl v noční ulici, jak se vracím z té houseparty, přes rameno závoru. Vůbec netuším proč, to jsem si nevzpomněl."

8.3.2013 v 2:15 | Karma: 6,07 | Přečteno: 367x | Diskuse| Cestování

Edvard Rejthar

Zmar rodiny Kolchozů aneb OpenCard (2008)

Katastrofická vize z doby, kdy ještě OpenCard nebyla povinná a my nevěděli, kolik je takových 800 miliónů. Povídka o novoročním přípitku vyšla v cyklu Padající hvězda.

4.3.2013 v 9:05 | Karma: 6,26 | Přečteno: 289x | Diskuse| Poezie a próza

Edvard Rejthar

Řítí se na mě cihla (2009)

aneb koukám na ni dost natupo. "Každý rok napíšeme povídku s názvem Padající hvězda!" nadchla se Bára ve stanu, potom, co nás noční bouře odplavila z Králík až k Zábřehu na Moravě. Jeli jsme jako šroubi. Třetí rok psaní jsem objevil, že existuje přímá řeč a celou povídku jsem s ní uspokojivě zahemžil. Voilà.

21.2.2013 v 9:05 | Karma: 5,77 | Přečteno: 265x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Rozepře o důchodové reformě i ústavní žaloby. Mluví stínová vláda hnutí ANO

25. dubna 2024  10:15,  aktualizováno  10:43

Přímý přenos V atriu Poslanecké sněmovny probíhá tisková konference stínové vlády hnutí ANO. Poslanci mluví...

Šéf sněmovny Johnson přišel na univerzitu podpořit Židy, dav na něj bučel

25. dubna 2024  10:41

Studenti newyorské Kolumbijské univerzity ve středu pokřikovali a bučeli na předsedu Sněmovny...

Opilé policisty, kteří napadli dívku před nočním barem, inspekce obvinila

25. dubna 2024  10:35

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) obvinila policistu a policistku, kteří napadali v...

Party na veřejných záchodech. Vandalové si přinesli televize, okna zakryli dveřmi

25. dubna 2024  10:34

Veřejné toalety u náměstí 1. máje a Malé ulice v Mimoni se staly místem bujarého setkání. Účastníci...

  • Počet článků 26
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 931x
Edvard Rejthar je textař a moderátor. Současně hraje na kytaru ve skupině Les Boules.
Pracoval v mobilních komunikacích, už nevytáhne paty z Prahy a hlásí se ke křesťanství.

Seznam rubrik