Řítí se na mě cihla (2009)

aneb koukám na ni dost natupo. "Každý rok napíšeme povídku s názvem Padající hvězda!" nadchla se Bára ve stanu, potom, co nás noční bouře odplavila z Králík až k Zábřehu na Moravě. Jeli jsme jako šroubi. Třetí rok psaní jsem objevil, že existuje přímá řeč a celou povídku jsem s ní uspokojivě zahemžil. Voilà.

foto: Míša Mazná

Řítí se na mě cihla
aneb koukám na ni dost natupo

Plesem večer nekončí. Když nás před jednou vyhodili z Lucerny, šel jsem s nějakými mladšími kluky na gyros. V hokejce jsem nes' zabavené flašky, co jsem vysoudil od pořadatelů plesu. Chápu, že je namíchne, když si tam děti jako my nosí alkohol. Ale přeci jen mi už je dvacet, a nebyl problém za nimi zajít jako vyjednavač. Klucí dostali svůj alkohol (respektive jiný, ten jejich už použili číšníci) a já napít.
Dvě prázdné flašky jsme podstrčili Jungmannovi a Palackému. Já jsem proti odpadkům, ale Jungmann s flaškou působil upřímněji než bez ní. Teď jsem stál na střeše muzea, rozpažené ruce a zimu na kabátu.
"V noci nejsou mraky, to by byly vidět."
"A kde jsou teda hvězdy, co byly támhle nad Staromákem?" pokoušel jsem se Fínu zviklat.
"V černý díře přece."
"Jenže ta díra se pohybuje, koukej."
"Jj, za chvíli vcucne Orloj." Na Fíně mi nejvíc vadilo, že hovořila ve zkratkách z icq, a zkoušel jsem ji naučit přechodníky. Fína zas tvrdila, že mám místo přirození obrození.
"Na Orloj bychom taky mohli jít," Vilík hlasitě zívnul. "Už tady sedíme hodinu."
"Neblbni, to už bude vcuclej," otočila se na něj Fína.
"Aspoň bychom se dostali do jiných světů."
"Pleteš černý a červí díry. Červí díry tě teleportujou, černý ne." Nevím, proč považuju za nutné ostatní poučovat v oborech, které znám jenom ze Star Treku.
"Co udělaj černý?" nedal se odbýt Vilík.
"Černý tě přebarví!"
"Měl jsem spolužáka Vítka Černého," zavzpomínal jsem.
"Možná ta díra jde po něm," chytila se Fína za hlavu.
"Třeba je to jeho díra."
"Já se jdu projít, koloušci. Už mě to tady s váma neba," Vilík si sundal kuřácké rukavice, aby měl lepší úchop. "Zamávám vám támhle z toho rohu muzea, až se tam dostanu."
"Nevěděla jsem, že má Vilík takhle visutou náturu," povídá Fína, když jsme ho pozorovali odcházet. "Umí vylézt, kam si zamane."
"Třeba je tu s náma taky poprvé."
"Nesmysl. Vždyť nám vyprávěl, jak je ve dne vidět obrovskej stín téhle budovy, sahá až k Labuti. Jestli bude můj bratr jednou policajt, nechám ho zavřít."
"To bys neudělala. Třeba je to druhý Spiderman. Uteče ti!"
"Udělala, ty víš, kde bydlí."
Chvíli jsme mlčeli.
"Jednou jsme s Vítkem hráli na táboře zvláštní hru. Vkradli jsme se do budovy důchodců, byla jediná zateplená. Tam jsme leželi na kanapích a střídavě usínali. Vždycky jsme si po minutě sedli a vyprávěli si, co se nám zdálo."
"A co se vám zdálo?" Fína se ke mně stulila jako správná Fínka. Na sobě měla stále plesové šaty a kabátem se jen přikryla. Přejížděla si peckou po vyhrnutých pažích, za ostřím zůstávala bílá stopa. Od úst jí šel obláček kouře.
"Právě skvělý věci, byly to barevný sny; některý měly i melodie, který dodnes umim."
"Zpívej."
"Víš, čeho se nejvíc bojím?" usmál jsem se. "Že se mi zdáš."
"Že se ti zdám?"
"Už se mi to párkrát stalo..."
Fína odcvrnkla pecku na Václavák. "Že jsi byl s někým, kdo pak zmizel?"
"Že jsem si tě vysnil. Alkoholem, frustrací nebo nevím čim ještě. Vždycky, když se člověk nešťastně zamiluje, tak je to do někoho, kdo ve skutečnosti neexistuje."
"Soudím, že teď nám ze života zmizel spíš Vilík," zkoušela mě odvést od cesty nokturního filozofování.
"Mám kamaráda, ze svý pozdější třídy na škole, kterej je už skoro dva roky zamilovanej do jedný cizozemky. Jeho chyba je, že si ji idealizuje. A je vždycky zklamanej, když na facebooku vidí fotky, s kým ona zas chodí."
"Jak dlouho spolu byli?"
"To bylo jenom na výměně. Něco měli. Ale už je po všem, ona totiž neexistuje. Říkám mu to, já to vim, on to ví, a stejně je do ní zamilovanej.
Ale možná mu nerozumim, možná se do něj jen projikuju. Rodiče říkaj, že je nebezpečný se do někoho projikovat. Hodně sledujou thrillery."
"Co je to projikovat se?"
Z neurčitého směru se ozvalo Vilíkovo zavřeštění.
"Jo, bojim se, že nám Vilík zmizel."
Vstali jsme a běželi po ochozu kopule, abychom se rozhléhli. O dvacet metrů dál na namrzlé střeše ležel jeho kabát. Dole však nikdo nebyl.
"Vilíku!"
"Kde je?"
Vtom jsem sebou trh, když mi zazvonil mobil. Byl to Vilík.
"Lidi, vystrčte hlavy nad okraj, udělám vám fotku!"
Z tohohle večera má Fína fotku, jak odněkud padá prskavka. Na Nokii N95 je překvapivě zřetelná; taky bylo kolem plno osvětlení. Osvětlení škodí životnímu prostředí a já se rád procházim ve tmě, s Fínou se rád procházím ve tmě, někde se světlo ale hodí. Ale ještě mi tu fotku nedala, protože Fína 'nezálohuje'. Chtěli jsme na ní zachytit i Vilíka, ale ač se to nezdá, kašna je tak daleko, že tam nejde dohodit, bezvětří nebezvětří.
"Kde jsi, ty hade?" zasyčela Fína.
"U kašny, napadlo mě, že to obejdu zespoda."
"Nevypadá to, že by byl na pokraji smrti."
"Zabiju ho, jak ho uvidim."
"Fíno, neunáhli se." Zasmála se a volně jsme kráčeli zpět.
"Bláznivé kuchařky, bláznivé kuchařky!" zazpíval jsem. "To se zdálo Vítkovi. Ale nevim, co se dělo okolo. Cizí sny si nepamatuju."
"Třeba se ti to zdálo v minulym životě."
"Věříš na minulý životy?" zhrozil jsem se a zase posvítil pod nohy, abychom neuklouzli.
"Ne, ale tys byl v minulým životě Alois Jirásek."
"A v předminulým lucerna."
"Dělejte, jdou sem fízlové!" zakvičel Vilík. S Fínou víme, jak kvičí Vilík, když si vymýšlí, ani jeden jsme nezrychlili. Což nám došlo a spiklenecky jsme se na sebe podívali.
"Fíno, co víkend?"
"Zkoušíš mě někam pozvat? Víš, že to nejde." Fína postřehla, že se mi trochu zatřásl hlas.
"Ne, ptal jsem se na minulej."
"Cos ty dělal minulej víkend?"
"Mikuláše. Ale ten dělal čerta. A v neděli jsem se málem vypravil do nějaký horní dolní pro hadry."
"Sluší ti to," pevně mě stiskla, a pak se pustila úplně.
"Neumim vybírat oblečení a vždycky se mi přestane líbit, jak ho dám na sebe. Myslíš, že je to nějaká porucha?"
Některé holky rostou jako z vody. Pořád jsou to děti, děti, pak přijde okamžik, kdy nepoznám, jestli se ráno nemalovala, ani mi to nepřijde, přičemž zjišťuju, že udělám cokoli, aby se na mě včerejší holčíčka podívala; to už je to tady.
Anebo se holka v životě objeví i jinak. Může kupříkladu spadnout z nebe nebo přistoupit do dopravního prostředku nebo do školy.
Vlastně se jedná o dost chudičký výběr: Na technických vysokých už holky nejsou a dejme tomu, že znám autobus, tramvaj, metro a loď. V nejhorším i trolejbus a vrtulník. Takže zbývá celkem sedm způsobů, jak se holka může objevit, avšak v šesti z nich vstane a odejde dost brzo.
Zbylé holky stojí v mém životě, postupně se sunou k jeho prostředku a tázavě koukají. A pak se na ně sesypou nápadníci. Nikdy jsem neviděl nápadníky se sypat, ale představuju si je jako objevovací pytle. Nejdřív tam nejsou a pak jo. Nejdřív tam ta holka je a pak už ne. Ta holka je dáma na šachovnici, může kamkoli a všemi směry. A ona zmizí, jako v jiném ramenu řeky. Jak je vlastně možné, že se rozdvojená řeka už nikdy nespojí? Měl jsem se zeptat, dokud jsem měl zeměpis. Takový moře už je jednomu na dvě věci, a obě jsou hovno.
A já pak stojim v tom moři, po uši ve vodě a zašpuntovaným mobilem se snažim odhazovat ty pytle. Který jsou většinou nalepený, takže čekám, jestli se odlepí a - voda stoupá. Jak jsem říkal, některý holky rostou jako z vody.
Vlastně jsem o něčem přesně takovém složil ve čtvrťáku i píseň, jmenuje se Cihla.
Jsem tvor v křoví na číhané. Levhart, nebo pekari.
Co mi uniká?

Cyklus povídek Padající hvězda

• Jedeme na kečup (2007): Banda bytostí debužíruje u orbity.
• OpenCard aneb Zmar rodiny Kolchozů (2008): Katastrofická vize sledující dopad povinného zavedení karty k Novému roku.
• Řítí se na mě cihla aneb koukám na ni dost natupo (2009): Filozofování po plese v Lucerně.
• Padá moře (2010): Naplánujte rande na den, kdy je všechno vzhůru nohama.
• Kalendář (2011): Podobenství o Mayském kalendáři a celosvětovém šílenství. O konci světa 2012 jsem se poprvé nechal informovat na půlnočním Fuchtenbergu mezi keltskými kruhy, den předtím, než cyklus Bára vyhlásila. A tak je příznačné, že s ním končí.
  Vezměte tužku, bude se cestovat časem.

Ještě mi dlouhodobě uniká kladka, praní, orientace v zelenině, G#7 a týmové sporty, ale co se týká Fíny, stačilo by, kdybych se ráčil vymačkávat včas. Kromě toho jsem si zapsal basket.