Cow 9: Pravidlo osmi budov (24.2.)

"Rád bych si koupil tenhle pohled."Pokladnice nepřátelsky vycenila zuby. "Sedmdesát pencí.""Zde. Vzal bych si také jednu známku.""Ne!""A kde si prosím mohu pořídit známku?""Dešdotralvo fištre.""Prosím?""Dešdotralvo fištre.""Děkuju."Litoval jsem, že jsem si pohled koupil, když jsem se stejně nedověděl, jak ho odeslat.Bloumal jsem ulicí a potkal Ewu."Prosím tě, nevíš, jak pošlu tenhle pohled?" zeptal jsem se místo pozdravu."Že tys nakupoval támhle v tom stánku?" zhrozila se. "Také jsem tamnakupovala pohled. Tý ženský nejde rozumět. Poradím ti."

Když máme ten oktáv Dušiček; památník nenarozených na Coventrijském dvojhřbitověEdvard Rejthar

Dnes začalo jaro, vykvetly kytky v liturgické barvě.
Artkické mrazy se Anglii vyhly, sněhuláka jsme stavěli akorát jednu noc s nějakými Poláky, kteří tvrdili, že bydlí s Rusy. (Tu jednu noc, co bylo pod nulou a sníh.)
"Ti dva Rusové jsou nejlepší kamarádi, ale minulý pátek na sebe vytáhli nůž, že jsme je museli od sebe držet. Mimochodem, přijďte v pondělí, pořádáme párty."
Nemohli jsme odmítnout.

Co jsem potkal

Potkal jsem kamaráda, který se u mě na pár nocí ubytoval, páč měl hodně tašek. Pomáhal jsem mu je dovézt domů. Po kilometru se zavařilo kolečko kufru, až se o něj popálil. Po dvou kilometrech jsme došli k baráku, on vstoupil za práh, pokynul mi rukou, ať za ním nechodím, za pár minut vylezl a povidá, že mu v pokoji bydlí čtyři Ukrajinci, protože jeho landlord byt pronajal dál, zatímco byl na Vánocích.
(Kamarád se naštval a že na cestu zpátky zavolá taxík. Taxíky ale přes den neberou jen tak někoho, takže jsme po 25 minutách čekání vyrazili. A do taxíku nastoupili až pár set metrů před domem.)
Potkal jsem bankomat, do kterého se dle rachtání někdo zezadu dobýval šroubovákem.
Potkal jsem policistu, který zkoušel bednu na rozhánění lidí.
"Prosím vás, mohl byste na chviličku?" oslovil mě strážník. "Chtěl bych vyzkoušet, jestli vám bude příjemné tu zůstat."
"O co jde?" zeptal jsem se, načež strážník sáhl do bedničky. Zasáhl mě ultrafrekvenční zvuk, že jsem si zaklonil uši.
"Slyšíte něco?"
"Samozřejmě! Můžete to ztlumit?"
"Má to spoustu módů," nadchl se strážník, "třeba tenhle." Něco zmáčknul a začaly se mi vlnit oči. "Platí to na lidi do čtyřiceti let. Teď to těm výrostkům natřeme! Skateboardují a když kolem jde hlídka, schovají se do křoví. Tohle je vyžene," pochvaloval si.
Opravdu se mi to stalo.
Potkal jsem obchod, kde mi neprodali alkohol. Poprvé v životě.
"Je mi líto, nemáte legitku," vzal mi piva prodejce. Nemám legitku, nevadí. Kamarád vedle mě, který si taky kupoval piva, to koupí na sebe. Piva jsem dal kamarádovi do košíku.
"Ne, to není možné," vzal si prodejce piva zpátky.
"Proč to není možné, on legitku má, on si může alkohol koupit."
"Nejde to," prodejce táfli pro jistotu odnesl na okno o metr vedle a čekal, až Richard snese totožné zboží, kterého jsem se ovšem já, fousatý plešatý nezletilec, nesměl dotknout - zvednul jsem bradu a připadal si jako král Midas.
Jindy jsme se blížili ke stánku, abychom pořídili alkohol. Byli jsme od něj na dvacet kroků, když ze dveří vyletěl obloukem pán a pozadu přistál na vozovce. Vstal a argumentoval. Majitel s kamarádem na něj vyrukovali ven, strkali se, pak se stáhli do obchodu a stáhli bezpečnostní žaluzii: "Zavřeno!" pořvávali ven. "O ceně piva nesmlouváme!"
Nás dovnitř pustili a jak jsme vkročili dovnitř, žaluzii znovu zaklapli.
Trochu jsme se báli, a tak jsme nakupovali jako diví. Byla to perná noc.
Potkal jsem naráz nejhorší, největší a nejlepší pivo. Nejlepší byla plznička, největší zastal nějaký španělský polobarel a jako nejhorší bezkonkurenčně zvítězilo místní Billapivo, jehož cena byla tak nízká, že ji na regále měli uvedenou pro celé platíčko.
Takže jsem na ně hudroval, proč mi neprodají plechovku, že si musím koupit celý pivní set, než mi sdělili, že ten set dostanu za cenu piva.
Dohudroval jsem.
Potkal jsem v uličce hru na Koule. Soupeři roztáhnou nohy, sednou si na opačnou stranu chodbičky a házejí basketballovým míčkem do koulí. Hra skončila po pátém hodu, kdy účastník blíže mě dostal gól a v křečích a sudech se po zadku odvalil do něčího pokoje bědovat, čímž uvolnil uličku a všichni mohli projít.

Co mě prohnalo

Druhý výtah fungoval jen loni na dni otevřených dveří.
První výtah fungoval tak, že lidé z pátého patra zmáčknou všechna tlačítka, takže v přízemí trpělivě čeká skupina, zatímco číselník ukazuje čtyřku, trojku, dvojku, jedničku, ... sklep a konečně přízemí.
A to žijem v nejnižším bloku, jak to vypadá v G, nechci myslet.
Tu se na administrativní zdi objevila cedule - používejte schody, opravujeme výtah.
Opravovali ho tak usilovně, že jsme zakoušeli dva alarmy denně.
Vážně, dříve mezi námi byli tací, co se stresovali, nyní se svorně tváříme jako lidé, "kteří sice opouštějí budovu, ale nevidí kouř."
Když jeden alarm kokrhal ve dvě v noci, místo zběsilého útěku jsem vzal kytaru a zkoušel hluk zaplašit. Když rámus neustával, připojil jsem se do proudu studentů, kteří s anglickým klidem evakuují budovu, a venku zahrál dobrovolníkům několik koleček kánonu Londons's Burning, jak jsem si slíbil v listopadu.

Co tak jako dělám

Videoklipy. Kdo ješte neviděl.
http://youtube.com/user/lesBoulesCZ

Mimoto došlo k vyhlášení hned dvou spacích týdnů, kdy jsem se nemilosrdně hnal do postele.
Dosáhl jsem bdělé úrovně lucidních snů a na večeři chodil natolik plný zážitků, jako bych přes den opravdu něco dělal.
I když později se vzpomínky pro nedostatek asociací postupem dnů vytrácejí, zůstává mi několik jasných zážitků.
Kráčel jsem chodbou s prvky noční můry. Něco po mně šlo, vedle ve vzduchu visela zbraň, ale já se jí nemohl dotknout, prsty se mi zastavovaly před.
Co se ve snech má stát, stane se hned. Co se nestane hned, na to nemá smysl čekat.
Takže když prostě na tu zbraň nejde došáhnout, proč se snažit. Protože kdyby to šlo, už bych ji byl vzal, použil a děj by se dávno posunul jinam. Proč se plašit, když mě to má sežrat, tak prosím. Stalo se to rychle a nic se nestalo.
Potom jsem byl v katedrále a řekl si, že vylezu na stěnu. Normálka.
Po souboru různě převislých stěn jsem se dostal parádně vysoko.
Připadal jsem si jako v Prince of Persia levelu 12, akorát stěny byly vroubkovány ornamenty, po kterých jsem bleskově ručkoval všemi směry jako geckon.
Když jsem byl dost vysoko, dostal jsem závrať.
"Je to sen, když spadnu, bude to v pohodě."
Přemlouval jsem se a pak skočil dolů.
Gravitační přetížení mi zvedlo kufr, ale před dlažbou pád zpomalil a já hladce dosedl do bobku.
"Paráda!" hned jsem vylezl znovu.
Ve výšce jsem se jednou rukou pustil, až se mi zatočila hlava. Znovu jsem skočil a asi ještě pětkrát. Taková švanda a zadarmo!
* pochvaloval jsem si, že takhle bych se mohl závrať úplně odnaučit. Protože přemáhání strachu se mi zdálo skutečné.
* zhrozil jsem se, jestli bych potom nepřišel o zábrany skočit v reálném životě - jako v Inception.
* uklidnil jsem se, že nejsem kretén.

"Prosím tě, můžeš mi říct, co to děláš?" zajímal se bratr se svým kamarádem Pavlem, proč jsem nerovnoměrně poskakoval cestou z nádraží.
"Je to jednoduché, když nešlápnu na kámen, sežere mě žralok," vysvětloval jsem ve svých sedmi osmi letech.
"To je drsný," ocenil mě basovým smíchem kamarád. A jak se zasmál, v ten okamžik jsem se uviděl jeho očima a vykročil do dospělosti, pryč od infantilních her.
(Ten večer jsem ovšem ješte využil situace a Pavla shodil třímetrovou
strání do vaničky pro prase.)
Nyní na Erasmu, zabezpečen státní dotací, infantilní hry znovu objevuji.
Koukám na horory a pak si představuju, že mi netvoři jsou v patách a zběsile prchám.
Třeba ve filmu Grave Encounters šel kluk, aby našel páčidlo a místo toho našel jazyk. Zaklonil hlavu nahoru a v rohu stropu byl pán, kterému jazyk shodou okolností chyběl a ten pán ho pak honil a kousal.
Před touhle představou se utíká báječně.
A když jsem viděl film Mirrors, trvalo mi čtyři dni, než jsem mohl do sprchy bez doprovodu.

Kde jsem byl

"Běžte pryč."
"Váš strýc mě ve sklepě pověsil na takový hák."
"Tak to se posaďte."
I v Manchesteru jsem se díval na báječné filmy.
Na nádraží mě vyzvedla spolužačka ze střední, ukázala mi druhou spolužačku ze střední, Cuba café, obchod s designem v knihách, celý obchodní dům a la Nirvána na 28. října, 6hodinovou šíšu v čajovně-hangáru, nechala mě si opravovat její počítač a pustila nám horor.
Otočil jsem si čaj do batohu.
Aniž bych sejmul pohled z obrazovky, upravoval jsem si s otevřenými ústy polštář, ale jak byl podlouhlý, do něčeho jsem štouchnul na stolku.
S gracií hosta jsem ingoroval, že jsem něco shodil. Pak mne přeprala zvědavost, šátrnul jsem si a na zemi nahrabal mokrý mobil. To už jsem se začal zajímat: na koberci mokrá hvězdice, hrnek však nikde.
Byl zabodlý dnem vzhůru v mém skromném batůžku, v tom mále, co jsem měl s sebou.
Připadal jsem si zcela odkázaný na cizí pomoc.
Další den jsem měl sraz se třetí spolužačkou ze střední, která s námi absolvovala dva roky a pak definitivně zmizela ze země.
Zdárně jsme si napsali, že na sebe vzájemně čekáme.
Pak mi Olesia volá: "Jejda, já nejsem před Muzeem, ale před Art galerií."
"Já nevím, kde je Art galerie!"
"Já nevím, kde je Muzeum."
Našli jsme se, ušli 25 km a probrali drby 2004.

Pravidlo osmi budov

Také se domů vracíte unaveni?
Je váš život vyčerpávající?
Zamyslete se, jestli jste neporušili pravidlo osmi budov.
Protože nemám vlastní počítač, musím používat některý školní.
Nahrávám-li kupříkladu hudbu, lidé okolo bývají vyloženě na obtíž, ruší, nehledě na to, že na mě divně koukají. Je třeba najít vhodnou místnost.
Potřebuju-li zazálohovat záběry z foťáku na disk, pouze jediný přednáškový sál je osazen čtečkou karet. Navíc pokud je tam přednáška, musím přijít další hodinu, abych nerozptýlil lektora, šelestě mu za zády se šňůrami v počítači a na projektoru.
Manipuluji-li s videem, vítězí Macy, za kterými také musím putovat na příslušná místa.
Jak vidíte, některé dny se naběhám. A tu jsem reflektoval, že raději strávím hodinu na pomalém počítači, než abych se odhlásil a přesunul do laboratoře s rychlými stroji, které by práci zvládly za pět minut. Proč?
A jindy na mě zničehonic padl krvavý útlum, že jsem se skoro nemohl hýbat. Proč?
Únava je odvislá od toho, jestli jsem navštívil osm budov, nebo ne.
To je denní limit.
Ne?

Seriál Cow on the Road
Příště se dočteme, co hrozného se mi stalo na house párty, a protože se školní rok nachýlil, o bakalářce.
Mezitím doporučuji vaší pozornosti seriál Jak přejít zebru nehloupě, zatím vyšly tři díly (Pilíře, Prerekvizity a Naférovku) nebo svou vrcholnou povídku, Kalendář.