Cow 8: On the Road (9.12.)

Co inzeruje anglická márnice? Jak obelstít hlídače kolejí? Čím vyděsit spolubydlící a zachránit pokoj?

Muži mají také své dny.
Protože se blížila doba trvanlivosti, zakousl jsem se do rtu a hledal vzorec.
Balancoval jsem s veličinami jako je objem vody, doba vaření, příkon a hmotnost, hledaje konečnou formuli, která určí, na jaký způsob pokrm žádám a jestli tam chci salmonelu.
Zničil jsem důstojnou spoustu vajec.
Ne že by mě nebavilo dokola drhnout mikrovlnku novinami, případně ji vylévat do vany, ale je nepříjemné, když si spolubydlící stěžují na výbuchy.
Stručně. Kde jsem všude byl? Vyberte si své oblíbené město, a to si přečtěte.

Londýn

Vstal jsem v pět, zjistil, že mi snědli z ledničky pizzu (tenkrát ještě nebyla zamklá), snědl na oplátku něčí špagety a jel jsem do Londýna pro Radka.
Jako obvykle bez plánu. V buse jsem potkal Crise a Cristýnu, ti mě v Londýně seznámili se vším, co je důležité, vyfotili mě a odešli na zbytek života do muzea na Trafalgaru square, zanechavše mne s jejich poctivě koupeným plánkem centra.
Přišel jsem si jako sněžný člověk, jenž 'nevidí v polárnících nepřátele, ale tvory, kteří mu přinesou mapu a zmrznou'.
Když jsem v desetimilionovém městě osaměl, dolehlo na mě, že je mnohem větší než Coventry. Musel jsem zvednout hlavu tak vysoko, až se mi otevřela brada a na mysl mi vytanula Plzeňská věž a už neodešla.
Procházel jsem veleulicemi a volal: Plzeňská věž převyšuje kopce! Plzeňská věž převyšuje kopce! Dal jsem si bridgík a opakoval refrén snad čtyřicetkrát.
Od té doby zpívám Plzeňskou věž, prakticky kdykoli přijdu do kontaktu s budovou nad 50 stop.

V Buckingham palace gardens je fauna tak emancipovaná, že nejenže plaše neprchá, ba naopak lidi pronásleduje. Byl jsem zprvu nadšen, vida veverku přicházet zdálky, když však se znuděným výrazem prolezla živým i železným plotem, nakráčela si ke mně, povylezla na botu, opřela se o koleno a zvedla na mě rypák jako cowboy, co mám pro ni připraveno za kousky, strachoval jsem se.
Hned vedle bylo muzeum, kde kromě dospělých, studentů, dětí a důchodců užívají svého sníženého tarifu i nezaměstnaní. Panečku.
S Radkem jsme na kole sjezdili centrum od Hyde parku po Tower bridge. Určitě bychom se v Londýně ještě hoďku dvě zabavili, ale museli jsme spěchat na bus.
Neúspěšně. Přestože se poklidná vyjížďka změnila v šílenou honičku se vším všudy, včetně skákání do vozovky, blokování alegorického vozu a blitzkriegy na trojkruhových křižovatkách, které zřejmě nebyly koncipovány pro cyklisty,
přestože jsem zdálky halekal na pocestné: 'Kudy, kudy máme jít!' a Radek se za mě dozadu děkoval, busu jsme se o pět minut nedoptali.

Což byl problém, protože další spoj byl násobně dražší už tehdy v den koupě a je známo, že ceny rostou.
Poslali nás do kanceláře, která byla oblepena nejméně třemi cedulemi: "Minete-li svůj bus, ne, peníze nedostanete zpět, ano, jízdenka propadá, ano, musíte zakoupit novou jízdenku."
Ze sociálních dovedností mi zbyl akorát analfabetismus: "Minul jsem bus. Co mám dělat?" přišoural jsem se k okýnku.
Paní za pultem sklopila hlavu do dlaní, takže zpoza jejích zad prokoukla čtvrtá, nástěnná cedule. Slabě zaskučela. Když úředník zaskučí, chová se nestandardně. Buď se vám neprofesionálně vysměje, nebo vám neoficiálně sleví. Paní nám zabookovala další bus a už o tom nechtěla slyšet. Požehnal jsem jí.
Plán 'pojedeme zítra ráno v pět' se tedy odložil na neurčito a šli jsme si do Sainsbury koupit nejlevnější sušenky.

Soužití s Radkem probíhalo úspěšně. A2 papír, který na dveřích oznamoval, kolik nocí vedu načerno nájemníka, jak se jmenuje a že jsou looseři, když si to česky nepřečtou, nebyl problém.
Jednou jsme se ale nachomýtli ke kontrole opilců a od té doby byl každodenní návrat do kolejí hrůza.
Po Halloweenové párty guard zablokoval chodbu k pokojům a otevíral chřtán. Okamžitě jsme předstírali, že jsme neměli nic méně v úmyslu, než jít do pokojů.
Naštěstí se v neděli 31.10. posouval čas. Okamžitě jsem se zeptal nejbližších studentů, ležících zpola na kanapi, kolik je hodin, jestli jsou jedna, dvě nebo tři.
Řekli, že je tři čtvrtě na dvě a my, že je to super, že máme teda ještě hodinu času, že je to časová anomálie a v té anomálii jsme se vrátili o hodinu nazpátek v čase a do baru. Zahřát se. Měl mít otevřeno o hodinu déle, ale vedení nechtělo platit ostrahu přesčas, a tak zaplo požární poplach. Když si jej lidé na desáté houkání pošimli, shromáždili se před na pozemku.
Hasiče nikdo nevolal, zato dorazil objednaný chrlič ohně a před hořící budovou rytmicky plival plameny.
Působivé.

Liverpool

Když si koupíte lístek do Liverpoolu přes virtuální internetovou kartu, na nádraží po vás budou chtít virtuální internetovou kartu ukázat.
Hrozně špatně se za přepážku slabikuje: "Sure, it's me but the card I paid with does not exist."
Nechte si lístky zaslat poštou, je to zadarmo.

Pakliže uspějete, přestupujete v Birminghamu.
Hlavák vesnice.
Tam je každému jasné, co má za možnosti. Jestli chceš Kačerov, šup do metra, kdo mimo město, ať jde na nástupiště dle výběru, poveselit se lze s holuby, rohlík v obchůdku a kdo si za svoje peníze chce i užít, může si jít nechat dát pokutu na přechod kolejí k VŠE.
Birminghamské nádraží je proti tomu vzdělávací instituce. V provozu, kde vlak vyjíždí co dvě minuty, (u nás, když jede Pendolino, je sláva), slyšíte neustále globálním rozhlasem hlašené osobní morality, z nichž jsem si zapamatoval: "Zhašte ihned tu cigaretu!" a "Balóny ve výši hlavy!" (Balóny?)
Když tisíce lidí dostali z ampliónů pokyn, aby dali balóny do výše hlavy, cítil jsem se jako v úle.
V tichu, které chůva zanechala mezi hlášeními, jsem za rohem zaslechl křik, jako by souprava mlela dítě; to zřízenci rozháněli skupinu, z níž polovina byla ve vlaku a druhá zůstávala odseklá dveřmi na nástupišti. Přes sklo si ještě pantomimovali, kdo má vlastně lístek.
Všude plno informační tabulí. Hned jsem minul vlak.
(Něco jako s tím busem v Řecku.)
Dle tabule jsem totiž napochodoval na nástupiště 4A, ale vlak jel z 4C.
Zpětně soudím, že na druhém konci nástupiště opravdu stál nějaký vlak, ale bylo to v takové dálce, kde byste řekli další zastávku.

Naštěstí v dokonalé organizaci málokdo kontroluje lístky. Průvodčí jsou zřejmě přeškolováni na vyhazovače a rozhaněče.
Pro zajímavost: Nástupiště 4A bylo s nástupištěm 4B spojené kolejí. Jako prostě na Smícháči. Ale nástupiště 4C mělo vlastní kolej za rohem a bez střechy.
Záchody jsou ve vlacích dělané tak, aby se jich člověk neštítil. Tedy odpadá, jak člověk volá z -2. třídy spoje svým známým v Turnově, jestli by v 15 hodin a 30 - 40 minut mohl použít jejich toaletu.

V Liverpoolu vojáci vybírali na štěňátka.Lilo, tak jsem čekal, až začne pršet. Nezačlo. Zjistil jsem, že "voda není síra" a vlezl na chvíli do fontány dovádět s bezdomovci. Angličané jsou na vodu vážně přivyklí. V každé ulici zní Beatles a lidé při hraní mnohdy nežebrají. V jedné ulici se každá hospoda jmenovala The Cavern.Město má dvě katedrály, tak jsem se ihned jal je obejít. Přestože byl večer, koukám, že z druhé katedrály již hodnou chvíli proudí davy náctiletých dívek, přímo stovky.Nechápu, ale musím u toho být! Sebral jsem jeden z upadlých programů a dral jsem se do budovy, mávaje podprahově programem jako vstupenkou. V katedrále už mnoho lidí nezbývalo, ale ihned jsem se zašoupl za roh a prošed co možná nejdále, dostal jsem se po schodech do zajímavé sklepní kaple Panny Marie.

Ubytování bylo nad očekávání. Zatímco jsem byl připraven spát pod mostem, vzhled hotelu mi vybavil slávu a lesk Disneyho publikace Princ a chuďas. Rozhoupával jsem kabinku ruského kola, koupil si klobouk, prošel muzeem Beatles a dostal mimo jiné peřinu.

 
Pozor, ostrá květina! stálo na letišti. Samozřejmě jsem neodolal a nejenže květinu pojedl, ale nabral jsem si do kapes, abych dal ochutnat i přátelům.
Anglosasové jsou úchyláci. Nápis mě naplňil pocitem bezpečí asi jako autobus, který na každém schodě nesl majestátní pozor, schod.

Oxford

Vzpomínáte, jak mě honil pes? Čím že je ten hřbitov zajímavý?
Už jsem psal Simoně, jsem zde sice sto- km od předměstských měst Londýna, ale zástavba je sto-procentní.
Jediný opravdový les, na který jsem narazil, byl celý obehnán zdí, asi aby ho nezapomněli nebourat.
Anglii jsem si vždycky představoval jako ovce + Big Ben, ale o skalách kolem Davle si tady nechají zdát.
Když nám v pátek skončila přednáška a já měl hodinu pauzu, šel jsem namátkou vybraným směrem, abych zjistil, jestli náhodou nezabloudím a další hodinu neminu.
Našel jsem doposud největší lán zeleně, co jsem ve městě viděl, byl to hřbitov.
Na začátku jsem neměl k pozemku úplnou důvěru; smrt asi moc nenese, protože na márnici mají billboard s oznámením: 'Offices to rent'.
Jinak to je ukázkový správný nečeský hřbitov. Nerovný povrch, mezi řadou nečitelných náhrobků bývá jeden udržován z konce devatenáctého století, popadané kříže a žije tam zajíc, veverka a pták.
Radkovy analogové fotky můžete nalézt na Picasse.
Pořádnou přírodu jsem však našel až několik týdnů na to.

Vstal jsem na sraz v devět ráno.
Napsal jsem na dveře ceduli: "Went home for Xmas. Left many jewellery inside. Feel free to rob," menším písmem připsal: "(Wanna try my new autogunshot system 'cause I'm an enginXeXX... I like gadgets. Just open the door.)" a jel do Oxfordu.

Jel jsem se skupinou, která čítala ostříleného Poláka, Francouzku, která mi připomněla píseň Hit the road, Jack, Slováka, pro kterého byla každá první věc v Oxfordu just posh, čímž nakazil celou osádku a holku, která věnovala svůj čas strávený na Univerzitě Coventry tomu, aby se naučila čtyřiceti jazyky říci: 'Suck my dick'. (Netřeba tedy uvádět její nacionalitu.)
Procházeli jsme noblesními ulicemi, popíjeli piva, rum a ba co hůř, láhev přezdívanou cheap-sheet, (koupil jsem ji v Tescu,) pokochali jsme se lodičkami, vyfotili se, jak ležíme příčně na schodech ve vestibulu univerzitní knihovny, vylezli pyramidu v New College, kde jsme připili na tátu, - těsně předtím, než nás vykázal hlídač, zdolav pyramidu v rekordním čase, - navštívili koleje, kde studoval Harry Potter a všechno bylo posh.

Protože mám mimořádnou schopnost dědit, uklízel jsem doma do ledničky zbytky alkoholu. Přitom jsem v pokoji poslouchal kolemjdoucí, co říkají na mou nejnovější ceduli.
Nejdříve ji nezaznamenali, ale pak jeden všechny zadržel. Pozorně si vzkaz přečetli.
"Open the door!" vyzývalo několik hlasů.
"No I can't!" ohrazoval se první hlas. Chudák, sice zadržel skupinu, ale evidentně se mu riskovat nechtělo.
"Just touch the handle! Just touch the handle!" přemlouvali ho.
Cvak. Vevnitř jsem viděl, jak kliku pomalu stiskli a zlehýnka klouzali dolů. Bylo zamčeno.
Když jsem se zevnitř ďábelsky zasmál, utekli.
Příště jsem chtěl za odemčenými dveřmi číhat s tyčí a chrastit košem, ale další den mne přišla oficiálně požádat uklízečka, že to probírali, a že není dobrý nápad mít tam feel free to rob.
Čímž jsem poznal, že moje dveře jsou chovány v respektu. Probíhala zde totiž anonymní válka; když viděli, že jsem odjel do Liverpoolu, odstranili můj žlutý polystyrenový panel "Prodej koní", ale po návratu jsem jej byl schopen (k jejich frustraci) nahradit ze zásob během okamžiku.
Od té doby mi akorát jednou zmizela má oblíbená firemní cedule 'Marketing center'. (Ovšem za 30 hodin mi ji kdosi vrátil do držáku nad dveře.)

Edinburgh

Udělal jsem něco pro svoje zdraví a vyhodil žluklou majonézu.
Pak jsem si natáhl pochodové boty a šel šest kilometrů na autobus, protože cesta do Edinburghu stojí 8 frfňů a taxík na autobusové nádraží, kam zrána nejezdí busy, 10 frfňů.
Město připomíná Prahu. Má také dominantní hrad na kopci, které se svažuje k nábřeží. Ovšem v dolině je namísto řeky lunapark, což není na škodu.
I Edinburgh má katedrály. V té hlavní má varhaník soukromou místnost přímo ve varhanách, kde je úzkou škvírou vidět spousta not na práci a zrcadlo pro parádu.
V té vedlejší nemá varhaník místo vůbec, protože ji přestavěli na megózní kavárnu. Vysoké stropy, červené koberce a záchody jsou tam dle rozpisu na stěně uklízeny dokonce den do budoucnosti.
Vprostřed kopce je ulice jména Cow's gate, kde čouhá ze zdi opravdová kráva a za rohem její zadek. Do města je vklíněn travnatý masiv, který je vyšší než Lovosice a přesto dostupný pro pejskaře.
Chtěl jsem vyjít až nahoru, ale vzhledem k tomu, že na kontě mám minutý bus, vlak i letadlo, přemluvil jsem se, že projednou nebudu vražedně spěchat.
(Vzniklou rezervu jsem ovšem využil neodolatelným nápadem podívám se ještě naposledy dolů z hradu, takže nakonec k opocení došlo.)

Za sklem prodejny televizí jsem viděl část filmu o superhrdinech.
Stačilo doma říct Kudymu: "Prosimtě, neviditelná ženská, chlápek s ohněm a golem."
"Jo jo, to je Fantasy Four, 2005, IMDb ranking pět hvězdiček, je to bullshit."
Od té doby jsem sledoval čtyři filmy o superhrdinech denně, samo, že zrychleně, než mi za tři dny praskal mozek ve švech. Šel jsem do baru a měl jsem pocit, že je tam skupina dívek v potrhaných tričkách a se zelenou kůží. 'X-Men!' žasl jsem, ale ostatní říkali, že je taky vidí.
(Jako poslední film jsem si pustil Inception. To byly teprve švy. U superhrdinů víš, že ten kope lidi do držky, protože ho opustila žena, ten, že mu někdo umřel, ta je zlá nebo že ten prostě umí jenom kopat lidi do držky.)

Moje kráva z cest vás zdraví.
Strávili jsme spolu čtvrtrok vašeho života.

PS: Když se nepoučíte ze svých předchozích chyb a budete znovu solit polévku chipsy, nezkoušejte pokrm zachránit kečupem.
(Připomínám, že jsem v této věci autorita, neboť jsem při rizotu remizoval v roce 2003 Martin Kos Contest Tour Želiv '03 v pojídání nosem.)