Varšavské tramvaje a pražské kanály

"Určitě se pohádáme!""Možné to je. A kvůli čemu?""Kvůli tobě!""Mňo, to se asi pohádáme."

"Dvanáct lidí, prostě dvanáct lidí. Víc na palubu nesmí. Vy s tím kolem si vystupte." "Že my je pouštěli!"Edvard Rejthar

K. byla před dvěma lety pozvána na setkání s polským novinářem do Varšavy. Našli jsme tedy hostitele na severní straně města, který by nás zadarmo ubytoval. Ten si jen poručil sojové suky v hodnotě 900,- Kč. V Polsku nejsou k dostání. Devět set korun dělá asi tisíc tyčinek. V Albertu nám prodavač ze skladu donesl všechny tři bedny a jeli jsme.

Původně jsem si nepřál místenku a zakoupil lístek bez ní. Na nádraží mi ovšem paní u okýnka namluvila, že místenka je povinná a prodala mi sedadlo ve vagóně s intuitivním označením 349; v kupé ve vagónu K. už místo nezbylo.
Ve vlaku mezitím panovala panika polské skupiny, které chyběla polovina členů. Můj vagón 349 byl totiž přistaven hned dvakrát.
Počkali jsme do Libně, než se usadil prach a lidé přestali křičet a v Brodu už jsme seděli ve vlastním kupé. Objemný kufr mi ovšem zůstal trčet ve 3-4-devítce. Po zkušenostech s aerolinkami, které mi živelně odeslaly řízky na návštěvu Kodaně, jsem si nepřál nechávat svůj majetek napospas spedici. Jenže projít uličkou nebylo možno, neboť rodiny, které se tam usadily, střežili psy. Snažil jsem se proto co zastávku vyběhnout ven a kufr nabýt.
Jenže vlak byl tak dlouhý, že než jsem se zorientoval, kam běžím, písklo se a já byl rád, že jsem naskočiv do vlaku zachránil holou kůži.
Až před Bohumínem jsem jako velká voda nahups do správného vagónu, popadl opuštěný kufr a prchal ven. Pro okolní lidi jsem v tu chvíli ale nevypadal jako majitel kufru, nýbrž jako že si chci přilepšit. Cítil jsem v zátylku nejisté pohledy polské skupiny, která se rozhodovala, zakročí-li.
Nikdo by mě beztak nedohnal. Pod schůdky jsem houknul na výpravčí: "Bude se už pískat?"
"Co - co? Kam jdete?"
"Ále tamhle!" mazal jsem. Písklo se. Najednou bylo nástupiště pusté a dveře zavřené. Rychle dovnitř! Hmatal jsem po hladkém železe moderních dveří. Žádné tlačítko, nic. Kde je stará dobrá klika? Proč zrušili kliky? No doprdele? Pak jsem nahmátnul zaprášený panýlek nalevo a naskočil včas.

Poláci vzorně dodržují zákony

Poláci vzorně dodržují zákony. Připadáte si jako ve vězení. Když je na semaforu červená, chodci stojí - i kdyby před prázdnou jednoproudovkou v obdobě Prahy Slivence. Akorát babky nad šedesát nedbají pokut a hrnou se do silnice.
Takový pořádek jsem viděl už jen v Londýně u Hyde parku, kde k oslavě letošního Diajubilea rozkopali silnici tak strašně, že by neprojel ani Ferda Mravenec na koníkovi. Jenže přitom silničáři nevypli pěší semafor, a tak lidé s davovou inteligencí Včelky Máji čekali na zelenou, přestože dva metry po jejich levé ruce železný zátaras blokoval průjezd silničky.
A věhlasný polský alkoholismus? Za pití je pokuta sto złotých a za pokus o napití đvě stø. Takže když vás policista zastaví s plechovkou, musíte jej libovolným trikem přimět, že jste už upil.
Nevědouce o ničem, s plechovkami jsme otevřeně procházeli kolem Policejního muzea. Trojice uniformovaných policistů nás nedůvěřivě pozorovala, aniž by zasáhla, což nám bylo vysvětleno jako dozvuk tolerantního období během šampionátu Euro 2012.

S jazyky nepocítíte problém. Kromě toho, že všichni mluví anglicky, domluvíte se i česky, pokud si na chvíli odpustíte patlání a nakážete si hovořit rychlostí menší než sto dvacet slov za minutu.
V informačním středisku jsme vystačili s češtinou zcela, poštovní služby jsme na přepážce realizovali z hecu dokonce pouhou pantomimou. Slečna možná váhala, jestli má zmáčknout tlačítko alarmu, potom ale vyhověla.

Ubytováni

Jakmile jsme hostiteli odevzdali 7,5 kg suku, přijali jsme apartmá, několik mis krowek a ručníky pro menšího buvola a šli s ním na osmihodinovku do města. S nezdolným elánem nás provláčel centrem, lodí, planetáriem, knihovnou. Táhli jsme za ním jako uhranutí po jeho oblíbené trase míst, kde si kupoval postupně nejlepší koblížek, nejlepší prasečí nožku, nejlepší piroh, nejlepší zmrzlinu, nejlepší pivo a nejlepší atmosféru.
Potom zasedl v pracovně, celou noc pracoval na počítači, aby ráno byl znovu hrr do výletu.
"Co když je to upír?"
"Upíři nejsou, co je to za blbost. Proč by měl být upír?"
"V noci píše a ve dne... chodí."
"Vážně nespal ani trochu?"
"Já se vzbudila v osm a on tam furt psal."
"Přišli jsme ve čtyři v noci."
Chytil nás rapl a báli jsme se ho.
"Hele, já zamknu."
K. hlásila domů, že je v pořádku. Cítili jsme se povinni připojit něco pozitivního o hostiteli. Psala vtipně: 'Je to nezmar a hodně se angažuje' a chtěla přidat smajlíka. Jenže jakého? Prošli jsme podnětně čtyři typy emotikonů, výčet následuje:

• Je to nezmar a hodně se angažuje ;) - znamená: je s ním sranda
• Je to nezmar a hodně se angažuje :p - znamená: chce se mnou spát
• Je to nezmar a hodně se angažuje :D - znamená: spali jsme spolu
• Je to nezmar a hodně se angažuje :) - znamená: bude svatba

V hrubých obrysech jsme také probrali fenomén řetězení smajlíků. Toto je nejobvyklejší situace, kdy smutný smajlík doplní smajlík veselý: Sdělení je smutné, ale nic si z toho nedělej :( :)
Jak jsme byli pyšni, že jsme identifikovali písmotvorný prvek, kdy dva společně uvedené znaky povýší na třetí zprávu!

Divoká karta

Celý pobyt jsme hráli oblíbenou MHD hru Divoká karta, kde se náhodně nastupuje do tramvají a s královskou grácií přezírá město.
Je ti horko, Edvarde? Pojď, sedneme si do klimatizovaného vozu za námi, nějaká sedmička, tou jsme ještě nejeli. Již je mi zima, pojď, vyhlídl jsem nám neklimatizovanou čtrnáctku. Hle, jedeme okolo parku. Hle, dělníci! Jak ti se lopotí, že. Sušenku?
Tyli jsme ze svého původu, neboť Poláci mají Čechoslováky vyloženě rádi. Běžný chlapec požívá úcty, kterou našinci prokazují slečnám. Běžná slečna dostane pak židli, přednost v rámu, ba na ruku i hubinku s úklonou od standardizovaného opilce, který do mléčného baru o poledni přichází potěžkat svou sklenku štamprličky.
Jeden večer, právě když jsme téměř vyřešili etymologický původ slova úterý, přitočili se dva pětatřicátníci, obloudili nás, dotáhli k sobě do hospody, kde pořádali Žoldákovu vodku, nalili, pohostili a vyžadovali tanec.

Dobře plánované setkání

Další odpoledne jsme se víceméně náhodně toulali periferiemi v povrchní snaze bez indicií najít místa našich předků, váleli jsme se po Lidlech a parcích, hledali jsme kytičkovaný šátek v nákupním centru a nakonec si řekli, že si vypijeme pivo na nedaleké zídce. Z Lublaně ten den večer přislíbil přijet polský kamarád. Sedíme si na zídce a on najednou kráčí proti nám. Taková náhoda, říkám mu, potkat se ve Varšavě bez organizování. On se kupodivu nedivil, ukázal nám, kde se točí dobrá Okocim a přivábil přátele. Teprve tehdy jsem si přečetl několik hodin starou SMS: "I'll be in Warsaw at 18 near culture palace. Be there :-)" A my tam opravdu byli byli!
Zavřev hubu od údivu, tlumočil jsem mu to zjištění. On pochopil, jaká vskutku byla náhoda, že jsme se potkali a vyhuboval mě, co že nečtu SMSky dřív.
Poláci se smáli, že v Brně viděli přes barák ceduli: Odbyt měřicích přístrojů, protože odbyt je polsky něco jiného než v češtině; podle posunků něco ne daleko od konečníku. Pak se nás zeptali, je-li ještě pravda, že Terminátor se česky řekne: Elektroničný mordulent. Cože, takový výmysl? Pěkné věci si o nás říkají. K. kontrovala, zda je pravda, že se ježek polsky řekne kaktus pochodowy a pak jsme honili poslední metro.
O víkendu platí prodloužená doba metra, kterou narozdíl od Prahy z úsporných důvodů nezkrouhli, zato ji nikdo neuměl zjistit.
Prý jezdí až do dvou! - říkali a pak už jsme o půlnoci stáli před zamčenou bránou metra.
Co teď? Vezmeme si taxíka? Přes tvoji mrtvolu. A máš mapu?
Kvůli výluce postihla centrální přestupní stanici nočních autobusů disperze. Asi jako kdybyste padesát šestku místo na Lazarské naháněli od Štěpánské po Václavák. Pátrali jsme po okolních blocích, co je kde k mání za busy a ne a ne si vybrat.
Nakonec jsme se připlazili k hloučku policistů.
"Nevíte, kde je noční bus, který jede na tu a tu stanici metra?"
"A proč nejedete metrem."
"Už nejezdí."
"Jo?"
"Bylo zamčeno."
"Metro jezdí."
"A kde?" Máchli rukou za sebe. Přijel výtah a odvezl nás pod zem.

Varšava staví ještě druhou linku metra, ale hostitel ohrnoval ret, že municipalita před časem nakoupila dva vrtáky a hrdě je vystavila v centru. Takže si všichni hrdě poplácávají vrtáky a tunel hnije.
Podle svých slov je rád za dohled EU, protože se méně často stává, že se práce na rok přeruší z důvodu nečinnosti.
Mimochodem zmiňuji, že každý region Polska má vlastní parlament, jemuž předsedá osoba s titulem maršálek. Polsko má tedy takových sedmnáct parlamentů. Ať je to jak chce, mnoho efektivity přeju [EN].

"Podívej, tam jsou svatební šaty, půjdeme se podívat."
K. popobíhala a naplácávala na výlohu nosík hned tu a hned tam. Přiložila si hrany dlaní na čelo, aby ji zevnitř neoslňovalo.
"Líbí se ti víc ty smetanové, nebo sněhové?"
"Cože? ... Co? Smetanové?" tápal jsem. "Poprosím tě o souřadnice těch šatů."
"Jestli tamty s opaskem, nebo náhrdelníkem."

Vlak domů

Třídenní jízdenka pro celovaršavskou MHD byla překvapivě levná. Protože rok prošlý ISIC mi ze šuplíku v Praze platil, koupili jsme si studentskou za 100 Kč. Poslední ráno nám ale bylo třeba jednorázových lístků směrem na nádraží; a špatně jsme odhadli cenu. Když jsme v potu tváře vypaběrkovali poslední groše a bezpečně nasedli do vlaku domů, byl vhodný čas, abychom si vyprávěli historky o lístcích.
K. si s kamarádkou jednou pořídily lístky na Moravské hrady, potom se podívaly na mapu, zjistily, že Bouzov je někde v polovině Podkarpatské Rusi a zabily deset hodin cestováním. Z festivalu užily dvě hodiny o sobotním dopoledni, protože se o půlnoci musely hlásit doma. Navíc kvůli výluce vlaků byly nuceny zavolat taxíka.
Taxikář se vyznačoval tím, že z kazety poslouchal výhradně písně o matkách.
Ono jich není málo. Když si odmyslíme Lunetiky, na netu je k vidění např. Schelinger, Černocká nebo Petr Rezek - Ó mámo.
"A odkud jste, holky?" prolomil mlčení taxikář.
"Ze Středních Čech..."
"Z Prahy, jo?"
"Ano..."
"Hm. A co dělá tvoje máma?"
Její máma jezdí výtahem do osmého patra a do sklepa, protože ve výtahu je nejlepší světlo. K. jednou chňapla šminky a šla jezdit s ní. Když to její máma viděla, vyjádřila se: "Proto jsem chtěla mít dceru!"

Do kanálu s tebou

Aby článek nebyl krátký, řeknu vám, co jsem udělal, když jsem přijel domů. Abych se otřepal ze vší té čistoty, pozval jsem náhodné lidi na pětikilometrovou cestu kanálem.
"Cože? Tři a půl hodiny to půjdem? Já myslel třeba dvacet minut."
"Počkáme ještě chvilku; psala mi nějaká holka, že chce jít, ale uvízla na Florenci."
Dorazila v lodičkách. Do kanalizace v lodičkách, fajn. Ale dobrý, ukázalo se, že má s sebou čtvery boty. Žena.
"Nevzala jsem si baterku, vadí to?"
Přihrbeni jsme se drali chodbou podél vody. Ochladilo se, kužel z čelovky, tak tak pronikající hustou mlhou neznámého původu, nepříjemně podtrhával nedohlednou díru na konci tunelu a ozvěna co chvíli hovořila tak silně, že jsme se tiše choulili, čekajíce, co se na nás vyřítí.
"Mám husí kůži - ty kokony! Pavučiny přikrývají zeď."
"Beze zbytku."
"Padá sem světlo, podívejte."
"To je kanál, koukáme zespoda."
"Nešel by otevřít?"
"Pšt."
Ozvala se strašná rána a víko se hlo. A znova.
"Zvedej se."
"Co se stalo?"
"Projelo nad námi auto."
Deset metrů jsme brodili po lýtka. Za hodinu a půl za rohem ostře svítalo.
"Jede sem vlak, pomoc!"
"To je Vltava."
"Tamhle plave labuť."
"Cihly klesají dolů, není kam jít."
"Tamhle dál je ještě balvan, třeba z něj cesta vede."
"Ukaž, obejdu tě."
"Zkusíš na ten balvan?"
"Namočím se po kolena, víc nejdu."
"Už jsi po kolena."
"Odrazím se tam. Sviť mi!"
Přidržel jsem se zdi a nahrábl úchyt.
"Z toho balvanu žádná cesta nevede."
"Pojď zpátky!"
"Jenže kudy? Pozpátku neskáču."
"Cos tam lez?"
"Mám teď nohu rovně?"
"Máš ji, spusť se."
"Hele, tady všude je po kolena. Hlubší to není! Nemuseli jsme se bát."
Dostali jsme se až k ústí řeky a řvali na šlapadla, abychom nemuseli hodinu a půl zpátky. Miňonky došly.
Nakonec jsme vylezli před kostelem.

"Tohle asi nejsou opraváři," komentovala paní svému druhovi, když se vydýchala z šoku, že se před ní zem otevřela.
"Dělejte, jsou tu lidi," houkl jsem dolů.
"Zasekl se mi batoh o rantl."
"Ukaž."
"Kolik vás tam ještě je, prosim vás?"