Cow 3: Díry v plotě a systému (13.10.)

První tápání v jazyce, škole, stravě a městě.Jak se stopuje? Kouzla přírody? Najdu si přátele?

Nakupujeme ve velkémEdvard Rejthar

5:58 AM
Stará ruka roztáčí obrovské kolo.
"Co dneska bude?"
"Ještě chvilku," odpovídá stařena a čeká, až se kolo dotočí. "Zázvor... avokádo... bluma... Je to mrkev."
"Zase mrkev? Budou si stěžovat," míní ochechule.
"Padla mrkev, bude mrkev," krákorala stařena nekompromisně a nadvezdla desku stolu.
"Kde je kruhák?"
"Kruhák byl ve třetí poličce, ukaž," ochechule se přišourala ke stolu.
Prohrabuje se noži, dává na stranu formu na kapustu, mixér na zelí a nachází kruhový kráječ. "Byl mezi brukvema."
Stařena mezitím na moderním vozíčku přivezla mohutný skautský kotel, načla paletu tvrzené plyše, vzala kráječ a začala s ním plyš porcovat do kotle.
"Postavím vodu," řekla ochechule a napustila první konvici.
"Máme vůbec barvu?" zeptala se stařena od krájení.
"Jo, Sue včera byla v Poundlandu."
"A kterej regál to tam je?"
"V potřebách na Halloween." Ochechule postavila na druhou vařicí konvici, odfrkla si, rozstřihla pytlík 'Carrot' a nasypala do kotle.

Úvod a postřehy
Moji,
Ano, i tak nějak může vypadat příprava salátu v menze.
Minule jsem psal, že jsem svým psaním někoho obtěžoval a že mi máte potvrdit subskripci.
Výmysl. Samozřejmě všechny reakce byly pozitivní. Chtěl jsem jen dostat hodně e-mailů.
Zároveň to byla pro vás poslední příležitost se odhlásit, protože teď budu mailing list jenom kopírovat.

Mimoto se však stávám tolerantnější. Vzdám se další persekuce těch, kdo nepokládají Modřany za středobod.
Vzal jsem si příklad ze sebe: Cokoli, co je Čína, musí být v Hong Kongu.
Někdo je například z Číny. Další otázka dle protokolu je: "A odkud?"
A on řekne třeba z Huangnanu a já konec diskuze.
Vlastně všechno, co je mezi 70 a 140 stupni východní délky a zároveň není Hong Kong ani Rusko, má u mě mizivou šanci.
Má to i pozitivní aspekt. Byl jsem svědkem toho, jak jeden Čech v hospodě znal názvy čínských regionů (více než jednoho), což Číňany nadchlo.
"Znáš Sečuán?" Čech kývl, že zná. Nadšení.
"A znáš $#%^$&?" Čech zase kývl. Nadšení.
"A znáš &(♀▼^&?" Situace se ještě podezřele opakovala.
"A byls v Číně?" "Ne."

Číňanů je tu dost. Také Poláků. Ostatní národy jsou zřejmě v menšině.
Když vyjde ven Indiánka naproti, nechá dveře ostantativně otevřené a jakmile se vrátí, zamkne se. Já naopak zamykám pokoj, když pro něco odcházím. Pokud jsem vevnitř, nemám důvod.
Nejvíc ze všeho dominují Francouzi, Coventry je zřejmě lutécskou kolonií. Povšechná znalost francouzského jazyka mi tedy nepůsobí problémy.

Štve mě šetření.
Nestačí, že mám platný ISIC, měl bych si za £11 koupit NUS card,
se kterou si můžu s jedenáctiprocentní slevou
za £28 koupit
zlatou Railcard16-25,
díky které budu jezdit ve vlacích s 30% slevou
(nepočítaje v to další slevy partnerů),
či dokonce s touž jedenáctiprocentní slevou
za £65 koupím
tříletou! zlatou Railcard16-25, protože:
"Přestože můžeme svým milovaným psát,
nic nenahradí teplo vřelého objetí,
jen tato epická sleva."

Takže vám píšu.
Karta ISIC je sice k ničemu, ale mohu ji na další rok k NUS kartě dostat za pouhé £3.
Marketing mění význam slov. Kdyby se to jmenovalo: abonentská karta, neřeknu. A stejně s každou slevou, kterou bych čerpal, je tolik podmínek (sedm dní dopředu, na tyto produkty ano/ne, váš pradědeček nesměl být Tatar).

Warwick
Když mi před dvanácti lety sestra v Bělé pod Bezdězem oskenovala tři Tolkienovy verze Kortirionu (Warwicku) mezi stromy a já si je jednou ročně poslední pátek v srpnu četl na houpačce, nevěděl jsem, že letos skončím ve Warwickshiru.
Byla by ostuda se do toho místa nepodívat. Našel jsem dobrý spot, zvedl ceduli s 'Warwick please' a čekal, až padne na semaforu naproti autům zelená.
Sedal jsem na zábradlí, když tu vidím, že mi někdo brzdí. Otočím se a čekají mě dokonce dvě auta.
Ověřil jsem, zda nemám kozy.
Pak jsem si vybral pána, co léta vozí noviny, paní v červeném voze odjela.
Drbal jsem pejska, který za mnou přišel na sedadlo a abych říkal něco, o čem se domluvíme oba, děkoval jsem za metry, že je v Anglii přijali.
Měl jsem ale poděkovat za litry, protože na tachometru auta byly míle a řidič nevěděl, co je metrický systém.
Než jsme si faux pas odmlčeli, už byl Warwick.

Zjistil jsem, že je tam zámek.
Abych se dovnitř dostal zadarmo, část zámku jsem obešel po cestě, vylezl na skálu a ručkoval, jestli nenarazím na díru v plotě.
Pochvaloval jsem si, jak nejsem pojištěn, protože by mne nikdo neproplatil.
Díra v plotě nebyla, došel jsem až téměř ke vchodu, kde procházeli turisti. Dřepl jsem si, abych na sebe neupozornil a pro případ, že by mne přece viděli, začal jsem si psát na mobilu.
Můžete být třeba na střeše univerzity, ale když píšete na mobilu, všichni se bojí vyčítavého pohledu, že vyrušují. (V Staré budově VŠE na Žižkově mají záchody ve čtvrtém poschodí nezamykatelné okno.)
Nenápadně jsem zvedal pohled k turistům, kteří všemožně dělali, že mě nevidí, abych v mezičase odhadnul nosnost bambusu, který by mne mohl vymrštit přes jednu zúženinu.
Moc jsem tomu nedával, ale když jsem konečně vstal, zjistil jsem, že je ďuzna velikosti dítěte hned vedle mě, pro množství pletiva všude okolo neviditelná.
Na zámku jsem si připadal konečně jako v Anglii, konečně zelené lány na zámeckých pozemcích, dále šermíři, katapult, pávi, zahrady, sklepení, dvě přístupné věže a řada atrakcí pro platící návštěvníky.

Zvony v šest začaly tropit půlhodinový brajgl. Náhodou jsem měl cestu okolo, když přestaly. Vevnitř byla anglikánská mše. V chóru jsem napočítal přes třicet rudě oděných ministrantů.
Stejně jako v katolických kostelech zavádějí daňovou featuru, kdy při sbírce namísto peněz vhodíte lísteček s vaším jménem a podepsanou částkou, kterou jste uhradil jinudy, a církev dostane od státu dalších 32 % příspěvku. Zatím si o tom nemyslím vůbec nic.

O Anglii se říká, že neberou stopaře. Všichni to vědí, takže když stopujete, zastaví vám o to spíš.

Seznamování
... jídlem nemá úspěch.

Čokoládové bonbony na dveřích ještě šly.
Ale kráčet zakouslý do velkého kusu jablka nebylo k ničemu.
Stějně tak mrkve neměly ohlas. Chodil jsem a nabízel je po kampusu, ale lidé k ošatce přistupovali s nedůvěrou.
Jedna skupina mrkve sice nadšeně brala, ale pak je po mně nějakou dobu po naměstí házeli, což bylo velmi ponižující.
Navíc, ještě k tomu tríčku s jablkem, když už na mne někdo promluvil mile, většinou jsem ho prudce oslinil (při vyndavání plodu z úst).

Chodba smrděla, jako kdyby tam někdo opravdu umřel.
Už tam nepůjdu, sliboval jsem si procházeje. Tu jsem uviděl, jak je v ústí šachty uvízlý pytel odpadků. Na další chodbě za dveřmi někdo byl. Vstoupil do mne samaritán, zastavil jsem se, pomyslel na všechny spolubydlící a pytel do šachty schodil. Přitom se mi ovšem zvedl kufr tak nahlas, že nežli milosrdného samaritána jsem vzbuzoval dojem toho člověka, který padl do rukou lupičů.
Hned jsem začal vysvětlovat, že jsem neblil, ale uklízel po ostatních.

Řeknu vám fintu. Když nerozumíte a nechcete být za trotly, důstojný způsob jak zachovat tvář v konverzaci je odpovědět na předchozí repliku znovu.
"Ta chodba, ono to tam hrozně smrdí," chlácholil jsem.
"Ano, to je pravda." = Vedli jsme rozhovor.
"Já jsem zatřásl s držákem odpadků a schodil jsem odpadky dolů, tak už tam smrad nebude."
"Ano, strašně to tam smrdí."
Tentokrát jsem se tedy neglorifikoval.

Jazyk
Řeknu vám i další fintu. Stačilo najít ekvivalent francouzského 'passons'.
"Lets talk about it on November!"
Stane se, že řeknete něco, co opravdu zasluhuje vysvětlení. Všichni ale ví, že vysvětlení bude zdlouhavé a beztak nesrozumitelné. Ten okamžik se podíváte druhému do očí jako přítel příteli a řeknete: "Pojďme dál."
Když ale Evangelovi řeknu nedopatřením: "Amélie!", tak je to fakt trapné.

Všichni tady mluví jako Luke Usetheforce Grunshaw.
Vybavuje se mi, jak jsem se učil francouzskému jazyku, vybavuju si ty kroky. A dochází mi, jak se dítě učí mateřštinu.
Jak kojenec s matkou zavedou interjekce, dohodnou okruh témat a nevybočují z něj.
Často nepochytím, co kde jak, jestli se to stalo / je to vymyšlené, ale když někdo gestikuluje pointu a říká: "Eat that chocolate bitch!" - je legrace.

Vnímám věc, kterou bych nazval 'prostor v mluvení'. Ideální je, když člověk mluví, kdy chce. Pokud nejsme s blízkými, ale zakoušíme fázi seznamování, účastníci pociťují cosi jako rámec, ve kterém mohou mluvit. Speciální případ je cizinec, který rámec nerespektuje ne sociálně, ale že se prostě nechytne.
Představujte si, jak zde na kolejích, kde jsme cizinci ve většině, všichni bloudíme po chodbách jako vypuštění neandrtálci, tajně toužíce po normální komunikaci.

Odpovědné osoby nedeaktivovaly všechno, co chtěly, a tak jsem získal seznam prváků včetně jmen a národností.
Neodolal jsem a hned vyhlásil československou párty, u příležitosti zahájení intenzivní třítýdenní přípravy na oslavu vzniku společného československého státu roku 1918. Říkali mi organizátore, přišlo nás sedm a skončil jsem na pizze na privátě u dílu Krtečka.

Instituce
Dokumenty a regulace: Je to taková hra. Tutor se tváří, že informace, co posílá, jsou důležité a my se tváříme, že je čteme. Vím to, protože jsem je četl. Suma, usoudil jsem z nich, že veškerý život na univerzitě, naše povinnosti, práva, sny a touhy podléhají Apendixu 2 akademických regulací, který není.
Nebo je zamčený v trezoru a vytahuje se jen o výročích "a v případě mobilizace".

Zkouším svoji studentskou kartu všude možně. Procházím tak daleko, jak jen mám právo, abych budovy poznal.
Občas se dostanu třeba do nějakého ateliéru nebo divadelního sálu.
Jednou jsem se dostal na dvůr Hubu. Nevstoupil jsem do žádného staff-only, ani mi nikdo nepodržel dveře. Prostě jsem vylezl ven na snížený oplocený dvůr. Dveře zpátky nešly a brzy měla začít hodina.
Dokázal jsem vylézt zespoda konstrukce nějakých točitých schodů.
A pak jsem přišel na evidentně cizí přednášku o motorech s nějakými finskými slidy. Dorazil jsem pozdě, proto jsem na chvilku pokorně sedl. Za deset minut, když jsem se pomalu bažil a chystal odchod, po mně přišel ještě někdo a dostal od přednášejícího takovou ťafku! Vchod vepředu, znáte to. Nešlo odejít!
Ještěže vyučovací hodina má narozdíl od ČR jen šedesát minut! těšil jsem se.

Během přednášky se mi vybavil úlek gymnazisty, který prvně pozná, že v testu nevystačí s dělením.
Za další půlhodinu přišel Yetti, div neprásknul dveřma, suverénně se pozdravil s profesorem, sedl si přes uličku dozadu a tvářil se, že dostane najíst (?). Čekal jsem, co bude, ale žel pro vás nemám pointu.

Přednáška nerušeně pokračovala.
Občas se přednášející *zničehonic* otočil, tázaje se ukázal prstem, neúprosně se přiblížil a pak se dožadoval odpovědi třeba minutu. Prosím, uvědomte si znovu, že jsme tady cizinci. My neumíme říkat místním jazykem výmluvné fráze mateřštiny, ve stresu neřekneme např: "Já jsem zrovna nedával pozor." My mlčíme. Tak dlouho, jak chce profesor. Chodil jak medůza.
Já lautr šajna nevěděl, na co se tak ptá. Fakt jsem se bál, aby mě nevyvolal.
Většinou ti lidé, od chvíle, kdy na ně ukázal prstem, se až do konce přednášky nehýbali.

Za dvacet minut se blížilo poledne. Hleděl jsem k Andělu Páně jako na vysvobození.
Když minula celá, ukázalo se, že je přednáška dvouhodinová. Nebo rozhodně vícehodiná.
Jako ve snu jsem se poděsil, jestli jsem nevlezl na nějaký učební maratón (jako na GJN bývalo 24 hodin zeměpisu). A připomněl jsem si i algebru, kde hodina bez alespoň čtyř abeced nebyla dobrá hodina. Pro zajímavost; tenhle pán zase znal všechny znaky Unicodu po \U+0000FFFF.
Musím si vytisknout rozvrh. Nebo alespoň opsat.
Kolem je asi dvacet budov a je šílené, že na své přednášky chodím náhodně. Ony nedostačuje pamatovat čísla místností, například sto dvacítka je v každém baráku včetně kůlny. Jednou jsem takhle vtrhl do nějaké jídelny.
Přednášející slíbil, co se v předmětu dozvíme o vlakových motorech, ač absolventi asi klidně postaví Enterprise.
(Minimálně Enterprise béčko.)

Společné prostory
O používání lednice platí podobné jako o stopu. Nikdo jí nedůvěřuje, proto mám společnou lednici pro sebe. Začal jsem skromně na jedné poličce, teď však mluvíme o dominanci.
Nechávám však bratru patru stále erární volné místo, kdyby snad někdo.
Dám jim pár dní a pak si ji odtáhnu k sobě do pokoje.

S vařením je to horší. Možná jsem kdy psal, jak jsem se naládoval lasagnemi. Povzbuzen, koupil jsem si masový koláč. Měl jsem alespoň za to, že jde o masový koláč. Ovšem doma jsem narazil na úskalí, že na zadní straně nemá ikonku mikrovlnky, jen ikonku trouby. Nejsem žádný kuchař lumen, v Paříži jsem v mikrovlnce úspěšně (mám fotky) připravil ravioly, aniž bych načal velkou železnou konzervu, nechat těsto smažit paprsky 65 minut mi však přišlo riskatntní, neboť už po pěti minutách se mikrovlnka na nízký výkon otřásala a maso vyloženě bublalo.
Chvíli jsem starostlivě chodil od pokoje k přístroji a zpět, až jsem zabušil na Indiánku, že ji čekám u sebe v kuchyni.
Uvnitř jsem čekal s historkou a bublajím masem v azbestovém náručí a prosbou, ať to vezme do svých rukou. Do svých rukou vzala etiketu, vydala pokyn, ať nechám vařit 65 minut a šla Skypovat do vigvamu.
Za chvilku maso hraničilo se skupenstvím plazmy.
No; další týden jsem používal jinou kuchyň.

Z města
Redukci mám. Na Trinity street nešla pořídit v elektru, ale v obchodě 'Cash generátor'. Myslel jsem, že je to herna či bordel, tak jsem jej prve ignoroval. Ale uvnitř je něco mezi zastávárnou a pojišťovnou.
Zvláštní obchod. Připodobnil bych jej tomu, jak jsme si se sestrou notovali, že když letecká společnost koupí busy a autobusová společnost letadla, bude na letadle Bus Inc. a na autobuse Letadlo Inc. (K vidění v Oslu.)

Vyvstal však problém E struny na kytaru, která mi jedné noci umrzla.
Kde je krám, jsem věděl. Při vstupu jsem si uvědomil odlišný notový systém, odpočítal v duchu "Do - re - MI" a prodavači řekl, že chci nejhořejší strunu. Na samohlásku 'i' si zatím troufám marně. Na šesté opakování dotazu jsem dodal, že železnou.
To jsem si ještě myslel, že jdu do školy.
Jenže když jsem z obchodu vyšel, napadlo mne vrátit se druhou ulicí. Nevím, jak se to stalo, ale za deset minut jsem se dostal HODINU cesty od kampusu.
Já se normálně orientuju, ale fakt nevím, co bylo a všechno se tam jmenovalo Swanlane, Swanstreet a tak a byla tam voda. Ten živel na industriálním jihu není běžně k vidění. A labutě!
A pak jsem šel hodinu domů.
Studoval jsem na mapě, co se mi to stalo, a mám teď oblíbené jezero s labutěmi.

IT lab: 1
Ke své smůle jsem před týdnem a půl zjistil, že je tu laboratoř, kde jsou počítače nonstop. Žádné 'jen ve zkouškovém', jedou pořád. Teď už má práce nebude končit v deset. Rovnou jsem tam byl do pěti do rána. Venku byla kosa. Všude se válelo bílo. Ulekl jsem se, ze jde o snih, ale ze soukromých důvodu někdo považoval za vhodné rozmístit po ulicích pěnu na holení. Opět bez pointy.

Předtím kolem čtvrté ráno jsem se rozhlédl a nikde živáčka, jen pár větráků naprázdno chladilo zbytečné svchosty.exe strnulým mašinám.
Zařval jsem: "Am I alone? Is there anybody?" a zrovna jsem si pomlaskával, jak si pustím video na kule, když se ostře nadechl kluk vlevo. Zřejmě usnul a po mně se probral. Zhodnotil situaci a opět usnul. Tedy jsem nebyl první v nápadu nekoupit si ubytování a chodit po společných prostorech, zde byla živoucí realizace. Beru si příklad.

Přečtěte si svých 15 - 20 % textu a za nějaký týden zase nashle!
Edvard