Cow on the Road: Part 1 (26.9.)

V prvním dopise zahajuju, jak jsem jel letadlem, busem, metrem a pak tramvají lachtat do Anglie.Naivní popis města, pokoje, vyděšené rady.Snažil jsem se také vyvrátit mýty a jasně vymezit, že jsem ve městě Coventry. Nadarmo; sestra si málem koupila lístek do Canterbury.

...a příště si povíme tipy na vařeníEdvard Rejthar

Dopis

Moji drazí,

odpusťte, že nejsem osobní. Stejně bych každému psal to samé. Není povinnost text číst. K odhlášení viz dole.

To město, kde jsem, je Coventry. Londýn a Paříž nejsou platné.
Tématický link: http://mapy.cz/s/2nCy

Na letiště se sešla veselá skupina lidí. Skoro, jako bych měl pohřeb.
Přestože díky neomezené rychlosti, která nové striktně platí v obci, a 80procentním bylinkám, kterými mě máma naládovala, jsem poprvé nešel pozdě, nebyl odlet bez problémů.
Nápad jít si zahrát ven na kytaru dva tři Kluse se mi krutě nevyplatil. Check-in nevěděl, jestli si můžu vzít s sebou také kytaru a přepravní podmínky nehovořily s přehledem. Sebral jsem odvahu, podmínil svou klaku, ať mě čeká před pasovkou, že si skočím ke gatu. Gate B1 měl být hned vedle pasovky.
Jenže gate byl o nějaký ten kilometr dál a když povídali můj last call, já si teprve svlékal svršky u prohlídky. Zase se mi někde věnoval veškerý personál, které Letiště Praha a aerolinky mohly rezervovat.
Ani nebudu říkat, o čem jsem si s nimi povídal, já, dříve upravený, nyní přidržuje krkem mikinu, v jedné ruce balancovanou otevřenou taštičku s některými doklady a cennostmi a ledvinku, v druhé občanku, letenky, externí harddisk, klíče a bankovní kartu, na sobě pakl kravat vázaných i tkaničkovaných, a kdo co zrovna chtěl, bral si ze mě jako ze stromečku.
Jak jsem ani po výzvě neměl zájem vzít si z kastlíku hotovost a mobil, až to za mnou museli zřízenci nosit.
Kytara, kterou táta pečlivě nechal koupit před 50 lety za 50 Kč, stála nakonec více než letenka + zavazadlo.

Sám

V letadle už mě nadšeně čekali. Žel tloušťka vrstev, do nichž jsem byl navlečen, zabrala prostor pro nohy a já tak cestoval po způsobu válce.
V Lutonu letadlo zaparkovalo mezi logisticky úspornou skupinu, u ústí sedmikilometrové chodby, kterou nás hnali jak krysy. Krysí chodba vedla v patře, kam nevedlo nic bezbariérového, a za sklem občas prosvítala zcela paralelní chodba, která už ústí neměla, takže jsme měli štěstí, protože tamní krysy končily anihilovány.
Skončili jsme pro změnu v opičí hale, kde desítky pásů vyhrazovaly dráhu, kterou musel šváb zdolat. Nebylo jisté, zda všechny cesty vedou k pasovce, protože občas nějaký zřízenec pootevřel v nečekaném místě kolečko a lákal; těžko říci, jestli patří k personálu letiště, nebo shání klienty na protidrogovou prohlídku.
Dovolil jsem si vyhledat toalety, k čemuž jsem musel použít další krysí chodbu. Sice v ní byly striktně rozděleny strany na příchod a východ a bylo lze použít nohou, v některých místech však chodbu zužovaly povoláním minuté eskalátory, kudy se chodilo výhradně lokty. Štěstí bylo, že jsem se musel prodrat směrem tam, tedy dolů, silně mi pomohlo gravitační zrychlení.
Jako věnec slávy jsem došel na toalety, kde pro stovky lidí v krysích chodbičkách a švábím kolečku byly detašovány dva pisoáry.
Vrátil jsem do opičí haly do švábího kolečka, kde agresivní cedule o zákazu focení střídaly moderní PR plakáty o tom, za kolik miliónů pounds loni zabavili kokain (150) a kdo všechno tě zmlátí, když se nebudete dobře tvářit.

Venku jsem dostal neporušená zavazadla. Dolehla na mě však tíha balení, konkrétně 20 kg. Vypotácel jsem se ke stanovišti busu a našel si spoj do Coventry. Potkal jsem Čecha, z jehož povídání jsem vyrozuměl, že je třeba mít lístek a pak obíhat řidiče svých autobusů a přemlouvat je, jestli by tě nevzali. Lístky jsou na letišti v Arrivals.
Spočítal jsem zavazadla a vydal se na pětiminutovou patnáctimetrovou pouť k úpatí letiště. Tam začínaly dlaždice, takže jsem mohl svůj majetek sesumírovat a sehnut tlačit. Dvacet kilo není mnoho, říkáte si. Měli jste tam být. Já si to taky říkal. Ale za dalších padesát metrů jsem byl exhaustovan i tak.
Všiml jsem si, na konci haly veze pán vozíky směrem ke mně. Na existenci vozíku jsem zapomněl. Možná si opět říkáte, jaký jsem hloupý, ale na letišti, kde nejsou (kupříkladu) hodiny, člověk na ledacos dalšího nespoléhá.
Utábořil jsem se, pán však vozíky napevno zapasoval do svodidla. Vzbudila se ve mne krev předků a s cennostmi jsem ke svodidlu upaloval, zanechav věci na zemi, kde byly. Stihl jsem to tak tak. Když jsem zavolal, sekuriťák sice zvedal vysílačku k ústům, ale ještě do ní nic neřekl. Opuštěné zavazadlo byla totiž jasná mňamka. Ó, jak prohnaný jsem byl, že jsem hokejku dotlačil na křižovatku hal, báječně mi ji pohlídal.
Našel jsem si paní, se kterou jsme pak kooperovali. V republice opustila, co měla, a sebrala se pracovat na dobu neurčitou někam za Birmingham.

V Coventry jsem měl starost, jak při své rychlosti najdu univerzitu; kolem žádná cedule univerzity nebyla. Naštěstí to bylo kvůli tomu, že byla přímo nade mnou. Celé Coventry je totiž univezita. Budovy, které nejsou univerzita, jsou pro studenty postaveny nebo si je alespoň najímají.

Koleje poprvé

Došel jsem k branám koleje, kde mě univerzitní ostraha požádala, jestli bych jí ukázal zvací listinu, že mi pomůže najít vchod. Musela mi pomoci však mnohem více, neboť se ukázalo, že ideální systém nošení zavazadel, který jsem vyvinul, není vhodný pro nepermanentní provoz: Kytara na zádech a současně batoh na břiše se sice nesou dobře, přezky jsou však do sebe vklíněný tak pevně, kdy navlečen do pěti mikin, saka a bundy nemám žádnou manipulační možnost a zůstávám odkázán na pomoc bližních.
Strážník mě vyndal a než jsem stačil najít listinu, vynesl mi tašku na schody. Naštěstí přitom nepraskl.
S klíčem od svého pokoje jsem se napůl rozhodl, že užiju svůj trik s kytarou k seznámení. Zpětně vidím, jak to bylo riskantní. Kdybych nikoho nenašel, mohl jsem v úzké chodbičce totiž zemřít žízní. Jordán mě našel v takovém stavu, že se o mě do konce dne staral, seznámil mě s Jonem a svou sestrou a proregistroval se mnou několik formalit.
Nyní jsem zkušenější a seznamuji se například tím, že nosím městem osm svázaných ramínek.

Pokoj na kolejích je větší, než jsem doufal, a vůbec čistý a praktický.

Nepraktické jsou ovšem posouvací dveře - zvlášť pro skříň s věcmi a oblečením a koupelnovým koutem se zrcadlem. Semotamo člověk potřebuje být na obou místech najednou, a tak nezbývá než šoupat dvojí prkno; jako by nestačilo, že mám fulltime do posilky.
Jinak jsou koleje obecně velká osahávačka. Z předchozího života jsem si navykl, že leckterý dotek na veřejných místech lze suplovat například přes kus oblečení či nohou. Tady na co si nesáhneš prstama, to nemáš. Počínaje všemi dveřmi, mezidvermi a průchody, přes systém dvojích kohoutků pro teplou a pro studenou vodu, jejichž vidlice se musí nejprve otočit o devadesát stupňů, až po klíčovou dírku, která odemyká napoprvé, zamyká však napoštěstí.
Pro zamknutí je nutno klíčem nějakou dobu točit doleva. Dokonce se mi stalo, že jsem prošel kolem semaforu, aniž jsem na fest zmáčkul tlačítko, a ten udavač chvíli zvonil na celé kolo, že jsem šel na červenou.
Na kolejích se nachází dva typy záchodů. Jedny požadují, aby je uživatel zanechal ve stavu, ve kterém je našel, druhé ve stavu, ve kterém bych si je najít přál. Viděl jsem obě varianty a budu navštěvovat první typ.

Den a noc

Den vypadá jako na sjezdu evangelické mládeže, každý má tři čtyři mapy s vyznačenými domy po celém městě, takže si připadá jako na hřišti. Po náměstích chodí davy lidí, polovina rozdává letáčky a polovina je zahazuje. Do toho chodí člověk a poutavě líčí do ampliónu, že večer bude největší party v UK.
Na jedné takové jsem byl. Dostal jsem o ní dokument od školy, letáček & letáček pod dveře. Pro účely studentů jezdil od tři čtvrtě na jedenáct zdarma shuttlebus od Rosie Mary. (V noci se člověk namísto budov orientuje podle názvu hospod a k tomu účelu slouží docela jiná mapa.)
Když jsem našel dveře, ukázalo se, že je autobus patrový. Za mnou nastoupila nadějná skupinka, která ihned našla na zadním sedadle plastovou naběračku a od té doby se nemluvilo o ničem jiném.
Nedlouho na to ke mne přišla dívka s naběračkou, v naběračce byl řetízek, o kterém dívka říkala, že jsou její ledviny, strkala mi to pod nos a nejdřív nechtěla, abych se toho dotýkal, a pak zase, že jo.
Ukázalo se, že se skupina sestává z dívky s ledvinami, kluka, který seděl rozkročeně, dívky, která seděla na rozkročeném klukovi a holky, která se za dívku s ledvinami všude omlouvala, že musíme pochopit. Přátelé na celý život.

Dorazili jsme ke stavbě, o které jsem si myslel, že je to vstup do kina. Název jsem nejdřív však vůbec nemohl zjistit. V jednom rohu velkého zastřešeného prostoru se tlačila nepřeberná fronta lidí. Myslel jsem si, že je to fronta na tu party, ale zatím to byla ta party.
Lidé měli barevné glowsticky na rukou, barevné glowsticky na hlavě jako čepice, pomalované tváře a tvářili se, že si to děsně užívají a že nejlepší je to veprostřed. Na okrajích byla nálada podstatně chladnější. Stoupl jsem si do party asi na čtvrthodinu.
Protože mi však zaklepala na rameno sličná androindní blondýnka, jestli mám náramek, a když bylo jasné, že se mě ptá proto, abych řekl, že ne, a ona se skrz mě se svými dvěma nohsledkami prodrala dovnitř (úspěšně), na základě čehož vypukla menší revoluce, kdy odbojnější začali zvedat ruce s náramky a skandovat, že mají náramky, a na obzoru se objevil mohutný bodyguard, který něco davu vysvětloval, ale mohl mluvit libovolným jazykem, všemi marně, došlo mi, že jsem skutečně ve frontě.
Chvíli jsem tedy stál ve frontě a přemýšlel nad lidstvem.
Ahoj, ty jsi ten z busu! Dívka s ledvinami se napřáhla, aby mě obejmula, a ohrozila několik lidí. Nedosáhla, zapomněla na mě a její kamarádka se za ní omluvila. Propadli se do země.
Pak se masa lidí začala nečekaně rychle hýbat dopředu. Asi bodygyuarda zabili, mihlo se mi hlavou.
Zkrátím to; na party jsem se nedostal, ale neokradli mě.

Shrnutí

Byly hlasy, zda například navštívím v Coventry onu vybombardovanou katedrálu. Inu, kdybych měl v pokoji dva velké kameny a polštář a hodil je z okna nalevo, napravo i rovně, všechno otluče katedrálu (vyjma polštáře). Polštář však žádný nemám.
Elektrická redukce za 20 Kč neexistuje, takže mi baterie Nokie musí vydržet do prosince. Přijměte prosím proto omluvu, jestli odpovím se zpožděním. Prodavačka mi ohledně redukce něco říkala, ale spíš tipuju na to, že viděla Erasmáka, a tak drmolila jazykolamy, aby udělala dojem a nemusela přiznat, že se jí nechce koukat do regálů.
Prší jen třikrát denně.
Provázanost informací je velká. Po ulicích běžně potkáte člověka, který vás informuje, o čem chcete. Na všechno mají lidí, dokonce jsou technologicky tak daleko, že jsem viděl dva, kteří stojí u dveří a kdykoli se někdo blíží, mačkají tlačítko. U nás v republice k tomu užíváme klín. Je to především u menzy, kde chodí lidí neustále, takže to tlačítko mačkají neustále, jako třeba datel.

Řekl jsem spoustu špatných věci, ale to jenom proto, že si je pamatuju. Je mi veskrze dobře a organizace univerzity je úžasná!
Táta měl pravdu s fonetikou. Jak Angličan otevře pusu, člověk marně loví, jaktože to 'l' před souhláskou znělo najednou takhle. A proč to óčko zní tak hluboce.
Město je malebné, asi jako ze seriálu. Je tu pár vychytavek; např. odjezdy busů mají tabuli sto metrů uprostřed na náměstí. Je vidět, že se někdo zamyslel nad tím, co bude praktické. Všechno, co jsem zažil, bylo zábavné.
Je báječné, že jsem si nevzal ani notebook ani knihy. Opravdu třeba někde jsem a dál nespěchám. Rozmyslím si, co budu dělat pak a pak to třeba z rozmaru neudělám. Všechno je v centru. Teď půjdu do pokoje, převleču se do pyžama a budu sestavovat novou lampu, a strávím tím i celý večer.
Klidně za mnou přijeďte, budu rád.
První, kdo přijede, však kontaktuje moje rodiče, a vezme mi klobouk. Je buď na posteli, židli nebo na té hromadě nalevo; oni budou vědět.

A tak jestli se rozhodnete jet do Anglie, ať už nyní, pašováni na kolejich, či samostatně, par postřehů, s čím počítat.

* Už navždy se rozhlížejte i na pravou i na levnou stranu. V obchodních centrech navíc nahoru. Ulice jsou prostě opačně. Platí i u schodišť a eskalátorů. U metra si taky nejste vědomi toho, že víte, na kterou stranu jezdí, a přece kdyby přijelo opačně, nasadili byste výraz Krtečka. Jestli spadnete z eskalátorů, vyhledejte lékařskou pomoc.
* Pokud si stěžujete, že bydlíte v jedenáctém patře, buďte rádi, že nejste ve dvacátém prvním.
* Jak jsem říkal, semafor tútá, když člověk přejde na červenou. Setkal jsem se s tím, že dokonce na veřejných chodbách bývá čidlo, které tútá, kdykoli kolem někdo projde. Zřejmě místa pro plazení.
* Cítíte-li se osamělě, začnete zdravit tlusté a ošklivé.
* Cítíte-li pravý stesk po domově, navštivte IKEu.
* Jestli dveře chtějí konat svou práci, nezabraňujte jim. A nikdy nedělejte jejich práci za ně. U dveří totiž člověk nic neznamená.
* Když něco začne pípat, hned utíkejte.
* Není diakritika, věřte mi. Svoji první počítačovou síť jsem hacknul v šestnácti letech. Ale tady prostě diakritika není.

Pronapříště se odhlásíte textem: "unsubscribe", definitivně textem: "fuck off".